Návrh zákazu fyzického trestání dětí, s nímž přišla ministryně lidských práv Džamila Stehlíková, je jistě užitečný. Ne pro děti, pro ty se nezmění prakticky nic. Týrání dětí je trestné už dnes. Fyzické trestání nemluvňat do jednoho roku, které leží Stehlíkové na srdci nejvíc, česká společnost určitě neschvaluje. Kde je tedy pozitivum? To je přece jasné: v tom, že schválením nové zákonné normy budeme zas o něco vyspělejší, civilizovanější a více v souladu s trendy. Budeme si moci odškrtnout další zásah pro lidská práva.
To je denní chleba ministryně Stehlíkové. V posledních dnech se objevila na jejím webu také analýza pracovní skupiny pro otázky sociálních menšin. Dospívá k závěru, že Česko sexuální menšiny diskriminuje, a to zejména v oblasti rodinného práva.
„V přístupu k adopcím tak dochází zcela jednoznačně k otevřené zákonné diskriminaci,“ praví se tam.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
V prvním i druhém případě tatáž snaha předělat lidi v jejich niterných postojích. Totéž spoléhání se na těžké dělostřelectvo diskriminace a lidských práv. A tatáž vidina zákonného opatření, jehož vynucování umožní agentům státu zasahovat lidem do rodin a lézt do ložnic.
Výchova dětí je velký životní úkol a velké téma, k němuž má co říct každý laik i bezpočet odborníků. Na úrovni státu se jím zabývá spousta orgánů v čele s ministerstvem školství, ministerstvem práce a sociálních věcí a jejich podřízenými složkami. Tolerance vůči sexuálním menšinám je citlivá věc, která se ve společnosti vyvíjí spíš geologickým tempem. A do toho přijde Džamila Stehlíková, vybere si z celé složité materie jeden dva konkrétní body a vyhlásí: To a to má být jinak, protože jde o diskriminaci. A diskriminace, to je porušování lidských práv a mezinárodních dohod, a tady končí diskuse. O právech se nediskutuje, jejich naplňování či porušování konstatuje soud, a tomu se neodmlouvá.
Lidská práva se výtečně hodila jako klacek na komunisty v době studené války, ale byla jen neplnohodnotnou náhražkou za ideál demokratického života společnosti -o tom se se Sověty v éře „mírového soužití systémů s odlišným společenským zřízením“ mluvit nemohlo, o lidských právech ano. Ale udělejte z nich alfu a omegu života demokratické společnosti, a valnou většinu toho života zrušíte.
Je zákaz fyzických trestů to nejnaléhavější, co musíme udělat? Samozřejmě je to nejlepší bez nich, ale miliony lidí přežily dětství s fyzickými tresty docela úspěšně, pokud jim byly uštědřovány v kontextu alespoň elementární rodičovské lásky. Jsou horší věci - vzpomínek na to, jak to či ono rodičovské gesto „bolelo víc, než kdybych dostal výprask“, najdeme v literatuře bezpočet. A jestliže potřebujeme připomínat, že týrání malých dětí je nesprávné, pak, jak výstižně poznamenává čtenářka Eva Škamlová v pondělních LN, „to může znamenat, že společnost je v morálním úpadku, citově vyprahlá, surová a bezohledná“. Co na to lidská práva? Nic. I citově vyprahlí lidé mají svá práva. Stát přece nesmí nikoho morálně soudit.
V neděli informoval server iDNES.cz o gangu deseti- až dvanáctiletých dětí v Krnově, který terorizuje své vrstevníky - přepadává je a obírá o peníze nebo o jídlo. „Dá se říci, že by jejich praktiky nahnaly strach nejednomu dospělému. Jsou neobvykle drzí. Navíc jejich organizovanost je až překvapivá,“ popisuje je velitel městské policie Pavel Moravec. Policie jejich činnost může jen dokumentovat - nejsou totiž trestně odpovědní (sociální odbor radnice přistupuje k věci aktivněji, ale i ten je svázán předpisy). Ale co ty terorizované děti? Právo na život beze strachu zaručuje kdekterý mezinárodní pakt počínaje Atlantickou chartou z roku 1941, ale každá vláda si dá pozor, aby nebylo příliš konkrétně vymahatelné -to by se totiž nedoplatila. Co těm dětem nabídne Džamila Stehlíková? Že je rodiče nebudou pohlavkovat?
V nedávno vyšlé knížečce Proč existují národy se francouzský politolog Pierre Manent zamýšlí mimo jiné nad tím, proč tak upadá důvěra v demokratickou politiku. Všímá si paradoxu, že o co jsme nespokojenější s výkony našich demokratických vlád, o to více se pyšníme svými demokratickými hodnotami. „Přijali jsme demokratické ,hodnoty‘, ale zapomněli jsme smysl demokracie, její politický smysl, totiž vládu nad sebou samým,“ píše Manent. „Vrátila se doba osvícenského despotismu, přesné označení pro všechny ty agentury, správy, soudní dvory a komise, které ve zmatku, ale v duchu jednomyslnosti, pro nás vypracovávají stále pedantštější pravidla.“ Úřad Džamily Stehlíkové je ztělesněním tohoto umrtvujícího neodespotismu. Originálnímu despotismu se alespoň dalo důstojně vzdorovat. Ale jak nesouhlasit s úřadem, který chrání naše lidská práva?
Martin Weiss, komentátor LN Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
***
Co nabídne Stehlíková dětem terorizovaným dětským gangem v Krnově? Že je rodiče nebudou pohlavkovat?
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN
