K tomuto výročí vychází kniha s názvem Moje ceny.
Štěnice, kterou je třeba vyhubit – i tak se psalo o Thomasi Bernhardovi (1931–1989). Dramatik a prozaik svými díly, ale i distancovaným postojem ke státní moci a vůbec veškerým oficialitám zavdal – ve státečku vzniklém na troskách kdysi rozlehlé říše – příčinu k mnohým hysterickým reakcím. O tom ostatně velmi názorně pojednává i právě souběžně německy a česky vydaná kniha Moje ceny – u příležitosti dvacátého výročí autorova úmrtí publikovaná vůbec poprvé.
Svazek obsahuje texty týkající se převzetí devíti – jak podotýká autor na rukopisu: devíti z dvanácti nebo třinácti – literárních cen, kterých se Thomasi Bernhardovi dostalo. Povětšinou se jedná o ocenění, jež rakouský spisovatel získal na základě prvního románu Mráz (1963), o němž se také v Mých cenách ponejvíce mluví.
Jako by byl „mladý“ či „začínající“ autor těmito cenami přijímán do literárního světa, ovšem jeho postoje a vystupování ho z něj brzy zase vyloučily jakožto neposlušného hocha. Stojí také za povšimnutí, že v Mých cenách se hovoří o oceněních německy mluvícího světa, v další etapě autorova života už převažovaly spíše ceny zahraniční.
Tragédie, či komedie?
Co však při čtení Mých cen překvapí, je to, jakým počtem literárních cen německy mluvící země disponují a jak finančně zajímavé mohou pro literáta být. To je ostatně také jedno z hlavních témat nyní vydaného svazku. Thomas Bernhard zde pragmaticky ceny přijímá právě kvůli finančním odměnám – zastává názor, že škoda každého šilinku či marky, které nejsou státu vytrženy ze spárů. A také peníze bere jako bolestné za to, že musí při převzetí cen poslouchat žvásty politiků, tupé proslovy, v nichž o laureátovi pronášejí naprosté nesmysly. Tak si tedy zachovává Thomas Bernhard distanc – navíc právě peníze za ceny jej osvobozují a dopřávají mu život v dostatečném odstupu od všeho toho primitivního humbuku. V tom mu ale vydatně „pomáhají“ i „děkovné řeči“ – některé jsou připojeny na závěr Mých cen.
V nich místo obvyklých frází a poděkování literát rozebírá existenciální otázky, což vedle ptydepe politiků působí opravdu bizarně. Jedna z „děkovných řečí“ dokonce ministra kultury rozzlobí natolik, že opustí sál. I nad čtením Mých cen si tak čtenář musí klást bernhardovskou
Thomas Bernhard
Kniha Moje ceny obsahuje i řeč, jíž byl pobouřen ministr kultury Piffl-Perčevič. Autor ji pronesl při obdržení Rakouské státní ceny v roce 1967: „Stát je forma, která je setrvale odsouzena ke ztroskotávání, lid útvar odsouzený k setrvalé sprostotě a slaboduchosti. Život je beznaděj, na které lpí filozofie a v níž nakonec všichni přijdou o rozum. Jsme Rakušané a jsme apatičtí; žijeme život jakožto obecný nezájem o život, jsme přirozeným dějstvím velikášského smyslu budoucnosti.“ otázku, zda se jedná o tragédii, či o komedii.
Často se z pozůstalosti věhlasného autora dočkáme jakéhosi polotovaru, jehož vydáním se chtějí nakladatelé sklouznout na vlně přetrvávajícího čtenářského zájmu. Moje ceny ale v žádném případě nejsou příkladem takové knihy, a k tomuto závěru ani není třeba číst závěrečnou poznámku editora z nakladatelství Suhrkamp, v níž se snaží dokázat, že Thomas Bernhard rukopis před smrtí chystal k vydání a že také dokončil finální verzi.
Moje ceny, napsané v roce 1980, jsou evidentně soudržným souborem, který představuje autora ve vrcholné formě. Je vtipný, umí skvěle a nelítostně zachytit obludnou pitomost zástupců organizovaného světa, stejně tak ale dokáže být citlivý, když si někdo z okolí jeho empatii zasluhuje. Dojemně třeba působí, jak často spisovatel cestuje na předání cen se svou tetičkou.
Logické míjení Tyto texty ale vedle inteligence ukazují i Bernhardovu osamělost, dotčenou sebestřednost a „mimochodnost“ s okolním světem, jíž je vždy znovu zaskočen. A chtělo by se říci, že oprávněně – i když je na druhou stranu toto míjení nadmíru logické... Ve zmíněných proslovech říká Thomas Bernhard jen to, co si myslí, což považuje za normální. Pro většinu přítomných v sále to ale, jak následně zjišťuje, vůbec normální není. A to nejen proto, že si třeba nic nemyslí...
Moje ceny jsou tedy knihou, v níž lze popatřit na odpornost oficiálního literárního světa, který s literaturou nemá příliš společného – neboť sametem potažené židle v různých akademiích a porotách většinou ošoupávají zadnice průměrných literátů. Moje ceny jsou ale také knihou o Rakousku a v neposlední řadě o jejich autorovi. A nutno dodat, že vydání každého jeho díla v českém překladu patří k těm nemálo událostem, které zde pozvedávají bohužel nepříliš vzrušivý tok současné literatury.
Thomas Bernhard ještě žil a psal v době, kdy bylo možné být nepohodlným spisovatelem, a nemuselo ani jít o autora žijícího v totalitním režimu. Pravda, výraznou roli v tom sehrála rakouská úzkoprsost, nejistota a také poválečná atmosféra, kdy alespoň na hlavě bylo u našich jižních sousedů másla dostatek. Současná pozice autorů je zcela odlišná – jejich snahou je zaujmout, buďto zábavností, anebo samoúčelnými provokacemi. A také dnešní politici jsou jiní, benevolentnější a lhostejnější. Doba štěnic skončila, a tak mohla skončit i doba, kdy bylo třeba je hubit.
HODNOCENÍ LN ***** Thomas Bernhard: Moje ceny Přeložil Miroslav Petříček Prostor, Praha 2009, 144 stran
