Přesně před padesáti lety začal pracovat jaderný reaktor v Řeži u Prahy
KALENDÁŘ VĚDECKÝCH UDÁLOSTÍ A OSOBNOSTÍ
Vlastně to byla tak trochu z nouze ctnost. Od počátku 50. let měly USA a Sovětský svaz vodíkové zbraně, jejichž tonáž - na rozdíl od uranových či plutoniových - lze takřka libovolně zvětšovat. Svět stál na pokraji globální jaderné katastrofy, velmoci začaly ztrácet oblibu ve světě.
V lednu roku 1953 nastoupil do Bílého domu po Harry Trumanovi nový prezident Dwight Eisenhower, v březnu zemřel Stalin a v září se v Kremlu usadil Nikita Chruščov. Oba politici se na svých nových postech chtěli pozitivně zviditelnit. Proto 8. prosince roku 1953 Eisenhower na Valném shromáždění OSN teatrálně vyhlašuje iniciativu Atomy pro mír; v podstatě nabízí světu pomoc při mírovém využívání jaderné energie.
Co na rudé straně opony? Jaderná energetika odpovídala dogmatům marxistického materialismu, a proto ji soudruzi fandili. Navíc Eisenhowerovu výzvu USA nešlo z reklamních důvodů odmítnout. Jenže zprvu ji Sovětský svaz nebyl schopen naplnit skutky, a to ze dvou hlavních důvodů: jednak většinu jeho vědeckých a technických sil vázal vojenský program, jednak zatím neobjevil takové zásoby uranu, aby mu zbyl i pro mír. V červnu roku 1954 sice světu předhodil první průmyslovou jadernou elektrárnu na světě (současně ovšem vyráběla bombové plutonium), avšak ve skutečnosti spíš zdržoval: napřed diplomaticky jednal, pak dohadoval spolupráci, a až nakonec konal. To ovlivnilo situaci všech jeho satelitů, včetně Československa.
K přelomu došlo 17. ledna roku 1955, kdy Sovětský svaz nám a některým dalším svým spojencům nabídl spolupráci v oblasti jaderné energetiky s tím, že nám zdarma poskytne dokumentaci pro výstavbu jaderné elektrárny, dodá potřebná zařízení a štěpný materiál, poskytne své odborníky a naše vyškolí. Příslušnou „Dohodu o poskytnutí pomoci Čs. republice v rozvoji výzkumu atomového jádra a využití jaderné energie pro potřeby národního hospodářství Svazem sovětských socialistických republik“ podepsali zástupci obou zemí 23. dubna téhož roku. Pár týdnů poté, 10. června, byl založen Ústav jaderného výzkumu (ÚJV). Měl provádět základní výzkum v jaderné fyzice, chemii a energetice, vyrábět radioizotopy pro vědu, techniku i medicínu a vychovávat vědce v příslušných oborech. K tomu potřeboval mj. jaderný reaktor.
Při hledání lokality hrály roli hlavně čtyři faktory - místo, to muselo být geologicky stabilní, a členité tak, aby se jednotlivé pavilony přirozeně odstiňovaly, muselo mít dostatek vody a konečně nacházet se poblíž hlavního města. Volba padla na Řež na pravém břehu Vltavy pár kilometrů severně od Prahy.
Technologicky obtížnou stavbu reaktorové haly s vybavením naši zvládli dobře, jen byli tu a tam potrestáni za to, že si dovolili něco v sovětském projektu vylepšit.
Destilovaná voda s mlékem
A tak největší problém způsobila banalita. Destilovaná voda k zaplnění primárního okruhu (o objemu menšího bazénu) byla přivezena v nerezových cisternách na mléko (nic lepšího nebylo). Navzdory propláchnutí byla první várka vody v reaktoru mléčně zkalená (odtud vtip o reaktoru „na mlíku“). V pokusu druhém se zákal objevil znovu, tentokrát rezatý. Hydroxid železitý - byť vše bylo z nerezu. Ukázalo se, že montéři si pro usnadnění přivařili k reaktorové nádobě kousek obyčejného železa a zapomněli na něj.
Historickou chvíli popsal tehdejší ředitel ÚJV Čestmír Šimáně: „Pomalu se blížil okamžik spuštění. Tomu byl přítomen můj náměstek Jan Urbanec spolu s vyškolenou obsluhou reaktoru. Samotné dosažení kritičnosti kontroloval sovětský expert. Přidáváním palivových článků a vytahováním regulačních tyčí se přiblížil okamžik, kdy už by reaktor měl dosáhnout kritičnosti.
Tento stav lze předvídat z toho, jak rychle se v reaktoru množí neutrony, které jsou do aktivní zóny posílány z pomocného zdroje. Kritičnosti je pak dosaženo v okamžiku, kdy se neutronový tok v reaktoru udrží bez vnějšího zdroje. Stalo se tak v úterý 24. září 1957 osm minut před půlnocí. Od zahájení stavby uplynuly necelé dva roky.“
Experimentální reaktor s tepelným výkonem 2MW„topil“ obohaceným uranem, moderátorem i chladivem je voda. Celkové náklady činily 73 milionů tehdejších Kčs, z toho technologie přišla na 60 milionů (sovětská část včetně reaktoru s příslušenstvím na 46 milionů).
Reaktor v inovované podobě pracuje v Řeži u Prahy dosud.
