Brazílie již vystřídala ve své historii několik hlavních měst – koloniální Salvador, romantické Rio de Janeiro a od dubna 1960 Brasílii, postavenou uprostřed pusté planiny. Stalo se tak díky odvaze a zápalu tehdejšího prezidenta Juscelina Kubitscheka, jehož předci pocházeli z českého Třeboňska. Juscelino si doslova vyložil ústavu, podle níž měl mít stát nové reprezentativní administrativní centrum. Idea zajímavá a velmi drahá.
První candangos, stavitelé hlavního města, přijížděli z celé země, ale nejvíce z chudého severovýchodu. Materiál se vozil letadly, žilo se poskrovnu. Teprve časem se začaly budovat silnice, postaven byl první bar, nemocnice a divadlo. Začátky byly krušné a mnozí starousedlíci vzpomínají na slzy, kterými skropili své první roky na tomto konci světa.
Zatímco pro některé znamenalo bydlení v Brasílii velké odříkání, pro jiné to byla hvězdná šance ke kariéře. K těm šťastnějším patřili i brazilští architekti Lucio Costa a Oscar Niemeyer. Mohli popustit uzdu své fantazii a vytvořit „pilotní plán“ či „orla“, jak metropoli nazývají Brazilci. Pomyslný trup dnes tvoří alej ministerstev a kulturní střediska – Národní divadlo, knihovna (zatím ovšem bez knih), Národní muzeum, připomínající kulaté UFO, a Katedrála. Severní a jižní křídla jsou prostorem obytným, vedle bytovek (typu sídlišť z doby našeho socialismu) jsou zde i ambasády a quadry, bloky s obchody a restauracemi. V počátcích bylo celé město rozděleno do sekcí – bankovní, hotelová, obytná, nákupní. Bez auta se tu nedalo ani ťuknout, nebyly tu ostatně chodníky. Dnes život přece jen vše trochu promíchal. Po ulicích a zkratkami přes trávníky mašírují ovšem jen ti chudí.
Velkým plusem Brasílie je čistý vzduch, na Jižní Ameriku dobrá bezpečnostní situace a všudypřítomná zeleň. V zahradách vilek poletují kolibříci a papoušci, v podvečer pijí vodu z bazénů malí ovocní netopýři, v parcích si staví hnízda podzemní sovy. Jen v měsících sucha od června do září ztrácí příroda svůj smaragdový nádech a barví se dohněda. I když je v porovnání s Riem de Janeiro či Sao Paulem kriminalita v metropoli nižší, i tady se doporučuje po ulicích chodit bez hodinek, šperků a v nenápadném oblečení. Velké sociální rozdíly a snad i trochu vznětlivý charakter domorodců i tady vedou k rozsáhlé zločinnosti.
Nebrazilská Brasília
Jeden z tvůrců Brasílie, dnes zapsané v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, Oscar Niemeyer se v prosinci tohoto roku dožívá sta let. Jubilant považuje výstavbu hlavního města za důležitou etapu ve svém životě, je na ni určitě hrdý, ale nikdy se tam nevrací. „Mám rád Rio, tady jsem doma,“ usmívá se při našem rozhovoru ve svém ateliéru na slavné pláži Copacabana. „Kromě toho už vůbec necestuji, je to moc daleko.“
Inu, v takovém věku se není co divit. Letadla nemá Oscar příliš v oblibě a pozemní cestou by mu to trvalo nejméně dvanáct hodin. Brazílie je zemí obrovských vzdáleností. „A jak se v Brasílii žije?“ oplácí otázku, když se dozví, že tam pracuji na českém velvyslanectví. Není to jednoduché, odpovídám po pravdě. Přece jen je to město umělé a takový je trochu i život v něm. Lidé se pohybují mezi bytem a kanceláří, většinou jsou odjinud, takže se tam necítí doma a svůj pobyt v Brasílii považují za přechodný. Je velmi těžké najít přátele.
Oscar to naštěstí nebere jako výtku vůči sobě. Vesele dodává: „Ale Brazilci jsou fajn, ne? Je s nimi legrace.“
To ano, přitakáme. Jenom ti v Brasílii jsou trochu jiní – politici, úředníci, prostě elita. Chybí tu hudba v ulicích, prodavači trojúhelníkových pastelů (závitků) se sýrem, nabízející sladkou šťávu z cukrové třtiny, či pitoreskní trhy. Ulice zejí prázdnotou, chodce zahlédnete jen zřídka. Mnohým Brasília připomíná „velkou vesnici“. Život po práci se odehrává především doma. Lidé se scházejí s přáteli, někdy jdou do obchoďáku do kina či na nákupy. Je to životní styl podobný spíš Praze než divoce pulzujícím velkoměstům Jižní Ameriky.
Metropole je také nejdražším místem Brazílie. Oblečení, obuv, vlastně vše se dováží z jiných měst. Ceny produktů importovaných ze zahraničí dosahují horentní výše kvůli vysokému dovoznímu clu – země si pečlivě střeží hranice a ochraňuje své vlastní výrobce. Také daňové zatížení je poměrně vysoké. Důsledkem jsou ceny, kvůli kterým se vyplatí trávit dovolenou někde v cizině, třeba v Argentině, než doma v Brazílii.
Brasília se rozkládá na březích jezera Paranoá. Jeho přítomnosti si obyvatelé města nejvíce cení v zimě, kdy vlhkost vzduchu dosahuje někdy pouhých deseti procent a mnozí mají problémy s dýcháním. Však i Niemeyer nezapomněl na suchý červenec a srpen a téměř všechny administrativní stavby okrášlil jezírky a fontánami. Pozemky nejblíže vodě jsou samozřejmě ty nejdražší. Bohatí brázdí hladinu jezera o víkendech ve drahých člunech, zatímco nedaleko mostu Juscelina Kubitscheka, připomínajícího svým tvarem velké M, se myjí chudí černoši v kalné vodě. Ustelou si pod stromem před některou ambasádou, jindy si hnízdo vybudují i v korunách listnáčů, popř. táboří v koňském bairru. Tak se přezdívá předměstské části města, kde pospávají sběrači odpadků se svými koňmi. Tyto postřehy si ale při rozhovoru s architektem raději necháváme pro sebe. Přišli jsme přece mistrovi pogratulovat ke kulatinám. A Brasília má i své pozitivní stránky. Je zde snadná orientace, protože ulice nemají jména, ale čísla. Stačí vědět, zda se dané místo nachází na severu či jihu, a pak již vše najdete jednoduše. Restaurace v quadrách nabízejí pochoutky z celého světa, japonským sushi počínaje a italskou pizzou konče. I když ta brazilská je přece jen trochu jiná. Velmi populární je tu pizza s čokoládou a jahodami či banány a skořicí. Také je tu celý rok teplota kolem 20–25 stupňů, jen večer od května do září trochu chladněji – tedy velmi příjemné klima. Vstupy do muzeí, na koncerty a jiné kulturní akce bývají zdarma, mají být přístupné lidu. Nezapře se politika vládnoucí Strany práce a ideály prezidenta Luly, bývalého odboráře. Snad proto si prezident tak dobře rozumí i s Niemeyerem.
Oscar je stále velmi pracovitý a pravidelně dochází do svého ateliéru, kde i nyní pracuje na nových projektech. Tím nejnovějším je škola a muzeum s dílnou pro Santiago de Chile. Niemeyer si zde položil otázku již z konce 19. století – jak skloubit výchovu s muzeem a praxí v dílně? Jeho návrhy mají vždy několik typických rysů – kulaté tvary, pyramidy, rampy ve tvaru spirál. U těch si architekt, jehož stavby bývají přirovnávány k sochařským dílům, potrpí na eleganci a nedovolí přidání zábradlí z bezpečnostních důvodů. Což se také jednou nevyplatilo. V prezidentském paláci v Brasílii právě přijímali oficiální návštěvu, arabského šejka. Podsaditý muž měl už tak díky své váze problém vystoupat po točité rampě – schodišti. Nakonec si přišlápl dlouhý hábit a spadl dolů. Byl z toho nejen nepříjemný úraz a velké faux pas. A tak Niemeyer Neniemeyer, zábradlí bylo postaveno.
Jinak si ale málokdo dovolí učinit něco proti mistrově vůli. Brasília tedy vypadá podle jeho představ. Katedrála připomíná trnovou korunu Ježíše, Kongres zase tvoří dvě poklice, jedna postavená obráceně dnem vzhůru. Symbolizuje to Senát a Dolní sněmovnu. Zlé jazyky říkají, že co dolní komora připraví, to horní přiklopí, aby z toho nic nebylo.
Na náměstí Tří mocí dokonce nechybí ani státní holubník a to jediné, s čím Niemeyer nesouhlasil – stožár s největší státní vlajkou na světě. Mění se vždy první neděli v měsíci a je to velká ceremonie, kterou doprovázejí i rány z děla.
„Jaké to je být nejslavnějším žijícím architektem světa?“ ptáme se v Oscarově pracovně plné knih a vnadných obrázků. Inu ženy, ty ho vždy inspirovaly. Však se dokonce nedávno znovu oženil se svou bývalou sekretářkou, o čtyřicet let mladší. „Nevím, jestli jsem nejslavnější, ale mám radost, že mé práce žijí. I u vás v Evropě jich pár je – ve Francii, Itálii.“
Hotely od socialisty
VMiláně plánoval budovu vydavatelství Electa Mondadori, v Alžíru univerzitu, ve Francii navrhl budovu komunistické strany. Několik let tam i pobýval a stále mluví dobře francouzsky. Komunistické ideály zastává dodnes, obdivuje Kubu, Fidel je jeho přítel, píše knihy a články proti USA a imperialismu.
Byť zastánce ideálů socialismu, Oscar postavil několik krásných kostelů, například Pampulha v Belo Horizonte, v Brasílii pak kostel vedle katedrály Dom Bosco s modrými prosklenými okny nebo kostel Panny Marie Fátimy ve tvaru lodě či čepce jeptišky v jižním křídle Brasílie postavený na přání manželky Kubitscheka.
Oscar je unavený. Drobný muž, jehož kdysi atletickou postavu shrbila tíže věku, se s námi pomalu loučí. I když jeho tvář posely vrásky a stařecké pihy, bystré oči stále živě pohlíží na dění kolem. Jen tělo už neslouží, jak by mělo. Po posledním úrazu, kdy spadl, už špatně chodí. Nejde nás ani vyprovodit. Ještě pár fotografií, pohled z okna na nádhernou Copacabanu a opouštíme skromný ateliér. Žádné luxusní studio s frontou žáků, je to jen místnost s rýsovacím prknem a knihovnou.
Schůzky s Niemeyerem jsou vždy krátké a vůbec není snadné jich docílit. Manželka dona Vera plní úlohu operátorky a svého muže pevně střeží. „Nesmí se moc unavovat, má plný program…“ opakuje neúnavně do telefonu. K dosažení interview je třeba prosit a prosit. Jen tak můžete stanout tváří v tvář poslednímu žijícímu velikánovi moderní architektury.
O autorovi| JANA CHALOUPKOVÁ, publicistka kruntep2001@yahoo.com
