Pondělí 23. května 2022, svátek má Vladimír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Stop. Znovu a víc rozostřeně

Česko

Největší středoevropský festival dokumentárních filmů se dostává do pasti „jihlavského“ stylu.

Reprezentativní mezinárodní sekce jihlavského festivalu dokumentů se jmenuje nezvykle Opus bonum. Tento název upomíná na knižní edici Dobré dílo prvorepublikového katolického nakladatele Josefa Floriana. Souvislost s Florianem je ovšem příznačná nejen pro mezinárodní sekci, ale pro festival jako takový. Stejně jako Florian do českého prostředí uváděl Léona Bloye nebo Franze Kafku, prezentuje i festival tvorbu, která je podstatná, a přitom se nachází na okraji českého kulturního zájmu. Ostatně k Florianovu odkazu se ještě minulý rok hlásil festival výslovně – zmíněná sekce nesla název Dobré dílo. Žel pragmatický Florianův dědic za tím neviděl ideovou spřízněnost s kultovní nakladatelskou osobností, nýbrž pouhé zneužití autorského copyrightu, a sekce proto ponese od letoška už jen název latinský. „Florianovský duch“ vyhledávání podstatných okrajových děl nicméně uvnitř festivalu přežívá nadále.

Co se týče zahraniční tvorby, předkládá Jihlava opravdu široké spektrum pozoruhodných filmů, se kterými by se český divák normálně neměl možnost setkat. Co se však týče domácí tvorby, vyvstává tu otázka: co má být z hlediska jihlavského festivalu vlastně ono okrajové a zároveň podstatné v českém dokumentu?

Z periferie do centra dění Ve svých skromných počátcích poutal festival pozornost mimo jiné tím, že vedle široce uznávaného Jana Špáty poskytl prostor i tehdy „okrajovému“ Karlu Vachkovi. Když byla roku 2000 v rámci sekce Česká radost poprvé udělena Cena pro nejlepší český dokumentární film, dostal ji právě Karel Vachek za svůj opus Bohemia docta aneb labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie), a byl tak významně posunut z okrajové pozice směrem k centru – dění, vnímání, vlivu. Z České radosti se záhy stal prestižní výklad, ve kterém byla čest nejen být oceněn, ale vůbec se nacházet.

Byl tu však zároveň háček – festival začal budovat kánon toho, jak má vypadat „dobré dokumentaristické dílo“. Zprvu byl hlavním kanonickým vzorem právě Karel Vachek. K tomu se postupně začínalo nabalovat vše, co mělo přídech nonkonformity, jinak řečeno, co stálo v protikladu k tradičnímu televiznímu dokumentu – jakýkoli jiný typ promluvy postav než skrze mluvící hlavy. Racionální odstup bez emocí. Otevřeně aranžované anebo naopak střípkovité, roztřesené a rozostřené záběry inspirované experimentálními filmy. A tak dále.

Ještě nedávno byla festivalová soutěž otevřena i klasičtějším dílům „dobrodruhů středního proudu“ typu Jana Šikla nebo Heleny Třeštíkové. Teprve letos se až na pár výjimek sešel téměř uniformní obraz jihlavského kánonu. Ať už je to výsledek festivalového výběru, nebo toho, že opravdu nic svébytného a „nejihlavského“ letos nevzniklo, dosvědčuje to, že kánon jihlavského festivalu má opravdu široký dosah.

Těsná provázanost festivalu s katedrou dokumentu FAMU (daná už tím, že jeden z festivalových selektorů je jejím pedagogem) vede navíc k tomu, že v české soutěži se spolu se snímky celovečerního formátu ocitají i středometrážní famácká cvičení. A to nikoli pro svou mimořádnou kvalitu, ale prostě proto, že naplnily kánon. Katedra dokumentu tak funguje jako spolehlivý zásobitel sekce Česká radost podle připravených formiček.

Nerecyklovaný holokaust Také o oceněných českých filmech by se dalo bez větší nadsázky prohlásit, že vznikly na nepsanou objednávku jihlavského festivalu. Souboj s mozkem studenta FAMU Jana Šípka dostal čestné uznání a veterán Jihlavy Jan Gogola si odnesl hlavní cenu za film Mám ráda nudný život.

Stejné téma, totiž banalitu, se Gogola pokusil zachytit daleko originálnějšími prostředky a s mnohovýznamovou hravostí už před deseti lety v Deníku babičky Němcové. Zde akorát naplňuje preciózní koncept dlouhých záběrů kombinovaných se čtenými úryvky z deníku. Chybí tu cokoli překvapivého. Vedle formálních pokusů o originalitu proto v české soutěži působily jednoznačně nejoriginálněji „televizně neutrální“ Zapomenuté transporty do Polska od Lukáše Přibyla. Ze dvou důvodů: zaprvé nesou – nevídáno! – naprosto jasné sdělení a tisíckrát zpracované téma holokaustu zároveň nerecyklují. Zadruhé se jejich forma křečovitě nešklebí, ale účelně slouží tématu. V české sekci Jihlavy výjimečné. Pokud se zavčas na obzoru neobjeví nový ranař vachkovského kalibru, Česká radost se svou obsesivní snahou o originalitu, jež přichází z okraje, patrně zajde na úbytě.

***

lidovky.cz Zpravodajský server Lidových novin NA VLASTNÍ OČI Fotografie a trailery najdete na www.lidovky.cz/kultura

Autor:

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....