Nebyly to ale zdaleka jen dívky, které odmítaly čelit muzikálovému „absťáku“. „S přítelkyní Kristýnou jsme se v sobotu dopoledne po celonočním letu vraceli z Kanady a hned jsme se vydali na Ježíše a dopřáli jsme si ho odpoledne i večer,“ vzpomíná Václav Krištof (*1964), tehdy už žádný teenager, ale zakladatel a majitel soukromého gymnázia Josefa Škvoreckého (v posledních letech i majitel galerie a zastupitel v Praze 4). Původní inscenaci viděl 116krát, jednou byl v Brně a současnou karlínskou variantu už zhlédl třikrát. „Byl jsem co do návštěvnického rekordu asi čtyřka,“ říká a naráží na zaznamenané maximum: 148krát.
Sejdeme se v pitevně „Téma pro mě, nevěřícího, bylo a je zajímavé, navíc se na muzikálu sešli zpěváci, kteří se teprve učili hrát a které muzikál ,udělal‘. Chodili jsme na jejich koncerty, sedávali jsme v první řadě, poznali, kdy se herci třeba odbourali, věděli jsme to jen my a oni, potkávali jsme se dole v pitevně (zázemí s barem v podzemí se pro kachlíkové stěny říkalo pitevna), byli jsme s nimi kamarádi. Na svatbu nám přišla půlka Ježíše...“
K věrným divákům patřil i Vlastimil Ježek (* 1963), tehdy generální ředitel Českého rozhlasu. Rockový muzikál viděl asi čtrnáctkrát: „Bylo mi už přes třicet a nikdy bych nevěřil, že mě něco může takhle vzít. Pokaždé jsem odcházel s vědomím čehosi navíc, nevím, jak to nazvat, snad energií, ale vždycky jsem měl lehce zježené chlupy po celém těle. Je to skvěle napsaný muzikál. Podařilo se bibli jednoduše reprodukovat a přitom církev moc nenaštvat. Česká verze měla jednoduchá, ale ne povrchní slova a hrála se ve zvláštním prostředí, které se nepodobalo klasické scéně, a to tehdy ještě nebylo obvyklé. Produkce byla zpočátku chudá, a tak největší prostředky vrhla do scény, která byla opravdu geniálně vymyšlená.“
Vlastimil Ježek po letech přiznává, že každému z účinkujících věřil na slovo: „I hercům i muzikantům i sboru. Chodil jsem tam dobrovolně a vím, že tak výjimečné setkání více faktorů se nedá ani naplánovat, ani zopakovat - a ani popsat.“
