* Své nové album The Sick Rose popisujete jako „vážnou elektronickou poezii… o tajemných, zvláštních intimních a krásných stavech, které můžeme zažít sami v přírodě“. Můžete ty stavy popsat blíž? Co tím myslíte?
Vy nevíte?
* No, chtěl bych se od vás dozvědět víc.
To je nepopsatelný, v podstatě. Proto jsem se to snažila vyjádřit v hudbě a ve výběru textů. Je to ten stav, kdy je člověk sám, ne s jiným, kdy je sám uprostřed přírody. A přichází třeba stmívání. Mění se světlo. Mění se pocit uvnitř člověka. Proměna přírody okolo vás jde najednou ruku v ruce s proměnou vnitřní nálady. Mám na mysli ten zvláštní pocit, kdy člověk doopravdy cítí takové tajemno a temnotu, do které když se položí, objeví se něco silnějšího než jeho myšlení.
* A jde z toho „něčeho“ strach? Je to ohrožující?
Ano, mimo jiné. Mám ráda pocit strachu, je inspirativní.
* Z čeho ten strach v přírodě pramení? Že je příroda ve skutečnosti krutá?
Krutá? To bych neřekla. Je silná. Tajemná. Divoká. Můžete ji pojmout jen silnými city.
* Je ta příroda tak silná ještě dnes? Panenské divočiny už nám moc nezbylo…
Ale samozřejmě! Jen se podívejte na všechny ty katastrofy.
* Myslel jsem spíš, jestli v Česku je kam jít, kde…
… kde se můžete bát a pocítit, že necítíte civilizaci? Ano, ještě jsou taková místa, dost takových míst. Ale možná mi prostě jen stačí málo.
* V jednom rozhovoru jste tvrdila, že všechna vaše cédéčka jsou „o práci s temným vnitřním světem člověka“. Říkáte tím, že uvnitř člověka je temnota?
Když říkám slovo temnota, mám na mysli tajemství a bádání do hlubiny, přemýšlení o neznámu. Obrácení se dovnitř. Já to mám hodně přes pocity, přes emoce.
* Vaše nové album The Sick Rose jste poprvé představila na vernisáži výstavy Decadece Now! v Rudolfinu. A dekadence obecně bývá spojovaná s opěvováním bolesti…
… no, jak se to vezme, to je třeba jenom jedna její stránka.
* Ale bolest je v umění vůbec dost atraktivní téma. Přitahuje vás?
To zrovna ne. S dekadencí jsem se poprvé setkala na výstavě staré české dekadence V barvách chorobných, kterou jsem hudebně doprovázela do Bruselu. V těch obrazech bylo tajemství, které mě inspirovalo. A myslím si, že tohle tajemství v obrazech a slovech staré dekadence je zajímavý a živý pořád, že to není jen nějaký dvě stě let starý umění.
* Na své webové stránce píšete, že texty, které na novém albu zpíváte, jste vypracovala z Williama Blakea a české moderny a dekadence. Co to slovo „vypracovat“ v tomhle případě označuje?
Půl roku jsem chodila do knihovny v Klementinu a tam studovala básně, poctivě, u lampičky, s tužkou v ruce. Nejdříve českou modernu. A pak jsem natrefila na Williama Blakea. Taky se několik let hrabu v dopisech a povídkách Franze Kafky. A to všechno jsem si spojila v takové téma. Dávám ho do muziky slovy, která jsem si z těch básníků a Kafky vybrala. Franz Kafka asi žádnou báseň nenapsal. A já zpívám na albu jeho text, jeden z jeho posledních dopisů Mileně Jesenské, který napsal krátce před smrtí. Tyhle dopisy, které posílal Jesenské, jsou pro mě možná to nejsilnější, co napsal. Takhle jsem pracovala s Antonínem Sovou nebo Karlem Hlaváčkem. Některé básně jsem nechala celé, jiné jsem si upravovala, abych se sama za sebe spolehla na každé slovo, na každý obrat. Někdy jsem si musela udělat jeden text třeba ze tří básní. Ale to už jsem prováděla i s texty Jáchyma Topola. Chci tím říci, že si všechno musím skrz sebe přefiltrovat. To protože ráda zpívám básně, a přitom sama žádný básník nejsem. Mám ráda, když někdo umí opravdu silně popsat pocity, tak, aby to bylo nadčasové.
* Proč jste tu desku nazvala podle Básně o růži od Williama Blakea? V originále je ten název ostřejší, The Sick Rose znamená spíš něco jako „chorá růže“.
To se mi tak vyšmiklo. Já o těchto věcech moc nepřemýšlím, ty vyvstanou. William Blake mě hodně zaujal, dokonce jsem si zkoušela přečíst nějaké překlady do češtiny, ale přišlo mi, že to není ono. Takže jsem to nakonec nazpívala v jeho staré angličtině.
* Stalo se vám někdy, že byste text, který někdo napsal přímo pro vás, vrátila, protože vám nesedl?
Dárek se přeci nevrací! Schovávám si je... slovama u mě hudba začíná... musí přesně sedět. Při dlouholeté spolupráci s Jáchymem Topolem jsem se naučila všechno schovávat. Z jeho veršů, kterými mě zásoboval, jsem natočila pět desek, přičemž on byl intenzivně přítomný u vznikání prvních dvou a potom už to nechával na mně. Někdy jsem mu posílala útržky jeho starých textů, které jsem kdysi nepoužila, a prosila ho, aby je nějak dopsal, doplnil.
* Jak jste se s Jáchymem Topolem setkali?
Sešli jsme se ještě před mojí první deskou Možnosti tu sou… Chtěla jsem nějaké silné texty, které budou platit dlouhý čas. Tehdy mě dostala Jáchymova samizdatová sbírka, kde jsem narazila na báseň Udržuj svou ledničku plnou. Tak jsem ho o tuhle báseň požádala. Pak jsme se spřátelili trochu víc a domluvili větší spolupráci. Básně na prvních dvou deskách, tedy Možnosti tu sou… a Nebe je rudý, byly nejsilnější, čistě napsány Jáchymem. Na těch dalších jsem už pracovala s jeho básněmi více sama a tak se naučila pracovat se slovy k mému obrazu.
* V některých rozhovorech říkáte, že jste Bulharka žijící v Česku, ovšem jinde jste tvrdila, že váš bulharský původ byla mystifikace Divadla Sklep, ve kterém hrajete už od poloviny osmdesátých let. Jak to tedy je?
Můj otec se narodil v Bulharsku a vzal si českou ženu. Já jsem se narodila tady, ale jako dítě jsem trávila v Bulharsku hodně času, u svého dědečka, který byl pastevcem ovcí. Mám zážitky, kdy jsme třeba celý den chodili po bulharských horách, pásli ovce a on se mnou vůbec nepromluvil. Tam možná někde vznikla ta moje láska k tomu, být sama a mlčet v přírodě. A jenom koukat na tu krásu a cítit ji.
* Když už jsme zmínili Divadlo Sklep, musela jste se nějak složitě rozhodovat, jestli pokračovat spíš jako divadelní herečka, nebo se víc soustředit na zpěv a hudbu?
Ale vůbec ne. Hezky se to prolnulo. Divadlem jsem začala, a když jsem se dala na zpívání, hned jsem věděla, že po tom půjdu, že je mi to bližší, protože při zpěvu můžu daleko víc pracovat s vnitřkem a je to intimnější a je to o mně, daleko víc o mně, než když v divadle ztvárňuju nějakou postavu.
* Dlouhodobě se věnujete hudbě, ze které se masové šlágry moc nerodí. Jak se vám z ní daří uživit?
Je to ve vlnách, kdy to chvíli jde, chvíli je to těžké. Ale pomáhá mi, že žiju s člověkem, který mi rozumí, podporuje mě – a nakonec i on to má v životě podobně. Desek se sice prodává čím dál míň, ale já jsem z nich stejně nikdy moc nežila. Nejdůležitější jsou pro mě živá vystoupení: dělat je dobře a stanovit si za sebe dobrou cenu. To znamená neustálé hledání a oslovování dobrých promotérů, ale i na to jsem si už zvykla. Pořád musím být bdělá a vymýšlet něco nového.
* Žijete na venkově. V jednom rozhovoru jste si pochvalovala, že to znamená víc fyzické práce…
Za městem se víc mlčí a spíš pracuje, jinak zmrznete a umřete hlady, protože tam není hned za rohem obchod. Takže máme políčka, záhony a z toho mám radost. Fyzická práce je pro mě hrozně důležitá, na to jsem si tam přišla.
* U vás na zahradě prý vznikly i ty temně zasněné fotografie od Ivana Pinkavy: váš portrét a portréty stébel trávy a měsíce v mracích…
… myslíte ty, co jsou v bookletu cédéčka? Ano, to bylo u mě na zahradě, poctivě přesně o půlnoci, za měsíčního svitu. Chtěli jsme mít na obalu atmosféru noční krajiny zalité měsícem, a tak jsme to také nafotili.
* To už se v době, kdy by se dal takový efekt udělat úpravami fotky na počítači, asi moc nedělá…
… mě nezajímá, co se dneska dělá nebo ne. Já to tak dělám. Člověk v sobě musí mít nějakou vášeň pro věc. K tomu vychovávám i svoje děti. Ale pozoruji, že malé děti mají vášeň jaksi přirozeně. Jsou otevřené a připravené. Mají v sobě hodně síly, hodně energie. Kdyby lidi uměli takhle pracovat s vášní, ubyla by spousta problémů.
* Dost vášní vzbuzoval svého času plánovaný radar v Brdech. Kótu 718, kde měl stát, tehdy na čas obsadili jeho odpůrci. A vy jste jim tam přišla zahrát.
Ano, požádali mě o to lidé z Greenpeace. Byl to už třetí případ, kdy mě kvůli něčemu oslovili, a vždycky jsem do toho šla, jsem ráda, že taková organizace existuje. Byl to velký zážitek. Měla jsem s sebou děti. Odvedl nás tam jeden člověk od Greenpeace. Museli jsme se občas plazit, být zticha a neviditelní, protože celou oblast hlídali vojáci a policajti. Děti to braly jako velkou bojovku... a jsem ráda, že to zažily.
* Vojenská pásma jsou vůbec zajímavá, občas připomínají zóny z Tarkovského filmu Stalker.
Ten film mám moc ráda. I tu knihu bratří Strugackých, Piknik u cesty, podle níž to bylo natočené. Četla jsem to v době, kdy jsem připravovala album Mimoid. Jeho název je zase ze Solaris od Stanisłava Lema, tedy dalšího starého sci-firománu. Ale konkrétně na Tarkovského filmech se mi nejvíc líbí, jak dokáže pracovat s obrazem a s časem. Jako kdyby uměl čas zastavit a hrát si s ním jako básník se slovy. ?
***
MONIKA NAČEVA
? Už v roce 1992 zpívala Monika Načeva se skupinou Něžná žláza.
? V Divadle Sklep ji lze momentálně vidět například v inscenacích Mlýny nebo Piš, Kafka, piš.
? V devadesátých letech spolupracovala s průkopníkem elektronické taneční hudby Janem P. Muchowem, s nímž natočila jedno z nejlepších českých alb celého desetiletí: Nebe je rudý.
? V posledních letech spolupracuje s anglickým hudebním producentem Timem Wrightem a také s českými hiphopovými producenty, jako je Opia, Karaoke Tundra, DJ Side a hlavně DJ Five.
O autorovi| Ondřej Formánek, foto: František Vlček, redaktor Pátku ondrej.formanek@lidovky.cz
