Není moc Čechů, kterým maminka v dětství nečetla, „vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku“, nebo je později nedojal dědeček hovořící s mrtvými lidmi z Romance pro křídlovku. A já nyní sedím v holešovickém bytě na Hrubínově oblíbeném kanapi. Žádný štěpný verš mě ale nenapadá – v kanapi to zřejmě nebude. Povídám si s básníkovou dcerou, překladatelkou Jitkou Minaříkovou (70), kterou jsem nejdřív dobrých dvacet minut k rozhovoru přemlouvala. Teď mi vaří černý čaj, nabízí ovocný koláč (a hned si ho pomluví, že je nějaký suchý) a ruce se jí trochu chvějí. Nervózně kouří, zvlášť když se dostaneme k tématům, do nichž se jí moc nechce. „Já vám říkám samé hlouposti,“ shazuje se každou chvíli, ačkoli já mám pocit zvláštního zážitku – jako vždycky, když člověk může nahlédnout za zrcadlo.
* Jaká je vaše nejstarší vzpomínka?
- Možná... jak v Heřmanově ulici u babičky pozoruju vrabce na okně. Rádi jsme je krmili. Tehdy ještě nebyli v Praze holubi, ale vrabci. Já začnu trošku zeširoka, ano? Totiž když se naši vzali, obě babičky z toho byly nešťastné. Bylo to v devětatřicátém roce, na podzim. Začínala válka, neměli kde bydlet a pak, náš táta bral v té městské knihovně, kde tenkrát pracoval, asi 720 korun měsíčně.
* Zkrátka nebyl úplně nejlepší partie.
- Upřímně řečeno, nebyl vůbec dobrá partie. A ještě ke všemu se maminka kvůli němu rozešla s jedním právníkem, který se babičce moc líbil. No a druhá babička, tátova maminka, ta to sice takhle nebrala, ale zase měla jen dvoupokojový byt, kde už bydlela ona, dědeček, dědečkova neprovdaná sestra, babiččina neprovdaná sestra, tátův brácha, tátova sestra, které bylo tehdy dvanáct, no a pak se tam nastěhovali ještě naši se mnou – takže nás tam v jisté fázi bydlelo devět. Až ve čtyřiačtyřicátém roce naši konečně sehnali byt na Vinohradech, v Řipské ulici 22, vedle kina. Byl to pokoj s kuchyní. V kuchyni jsem měla svůj koutek vymalovaný jahůdkama a druhý kout byl tátův, stál tam tenhle toaletní stolek, na kterém psal. V pokoji jsme všichni čtyři spali. Zažili jsme tam ještě nálety, na klice dveří visel můj bílý králičí kožíšek, a jak zahoukaly sirény, naši ho na mě hodili, aby mi ve sklepě nebyla zima. Já dodnes nesnáším sirény.
* Co vás dnes ještě napadne, když si vzpomenete na tatínka?
- Jak se o nás bál. A jak miloval verneovky. Když se s maminkou vzali, musela je povinně číst před spaním. A dohlížel, aby nepřeskakovala techničtější pasáže. Nám dětem to později cpal taky, u bráchy měl větší úspěch než umě. Oni lidi mají pocit, že to bylo něco exkluzivního, mít tátu básníka. Ale pro mě to byl normálně táta, který nám občas skládal veršíčky a pak je někdy použil ve sbírce nebo nám vymýšlel pohádky před spaním. Ale když jsem byla starší, spíš mi to vadilo, že mám otce básníka. Lidi totiž začnou mít pocit, že jste něco extra, a nevymluvíte jim to. Ještě víc to nesnášela moje dcera.
* Záleželo otci na tom, jaké nosíte známky ze školy?
- Na školní prospěch tedy moc vysazenej nebyl. On dokonce ráno, když jsme ještě všichni leželi v postelích, říkal: „Škola je zločin, učitelé jsou zločinci. Jarmilo,“ tak se jmenovala naše maminka, „nebuď je.“ Ono v té době se ale ve škole děla zvěrstva. Například jsme v roce 1949, vím to podle jednoho svého dopisu otci, při vyučování podepisovali nějaké „velké papíry“. Bylo mi devět. Napadlo mě později, jestli se to netýkalo Milady Horákové. A jak to měl táta vysvětlit malým dětem?
* Bylo otcovo nadání vyváženo nějakým podivínstvím?
- Strašně nerad cestoval. Vlastně jen z donucení. Do letadla ho nikdo nedostal. Jednou měl jet s jakousi delegací do Maďarska a utekl jim z vlaku. Že něco ještě musí vyřídit – a už ho nenašli. Někdy kolem roku 1955 mě vzal na spisovatelský zájezd do Sovětského svazu. A ten vyloženě protrpěl. Celou tu dobu seděl v hotelové hale, nechtěl být ani v pokoji, ani jít na ulici. A když jsem se ho ptala proč, řekl jen: „Víš, jaká je to země? Nevíš, jaká je to země.“ Často říkal, že by se mu líbilo lehnout si na tenhle gauč, kde právě sedíte – a probudit se v Paříži. Na tom kanapi totiž velice rád ležel. A v Paříži jednou byl asi na týden a to byl pro něj zřejmě velký zážitek. Zajímavé ale bylo, že byl celý pryč z prvních cest do vesmíru. O vesmíru rád fantazíroval už za války, hlavně s Kamilem Lhotákem. Taky jediný plakát, co u nás kdy visel, byla velká fotka odvrácené strany Měsíce. Tátu okouzlovaly i ty názvy – Moře jasu, Moře klidu... Rád se díval na hvězdy.
* Měl rád společnost, nebo byl spíš uzavřený člověk?
- Byl veliký extrovert. Dost vzteklý, dovedl se strašlivě naštvat – a za čtvrt hodiny přišel a řekl: „Jituško, dej mi hubičku.“ Úplně to z něj, na rozdíl od maminky, která si všechno dlouho pamatovala, vyprchalo. Jinak táta kam přišel, tam se s lidmi skamarádil a mezi lidmi byl nesmírně veselý. Uměl mluvit i s venkovskými lidmi. Upřímně, ne že by se stylizoval do nějaké role. Jeho povaha byl zvláštní mix. Mezi lidmi byl rád, ale veřejně vystupovat nesnášel. Luděk Munzar vzpomínal, že když byla první čtená zkouška tátovy Srpnové neděle a režisér Krejča tátu donutil, aby text sám přečetl, koktal prý u toho, zadrhával, byl z toho nesvůj.
* Zvláštní kombinace, plachý extrovert...
- To byl právě ten rozpor jeho povahy. Byl enormně citlivý extrovert. Navíc měl v sobě hodně různých strachů, racionálních i iracionálních. On se třeba bál zmijí nebo blesků, i když byl vlastně kluk vyrostlý na venkově. Taky nezavřeného plynu v bytě... Míval živé sny, zřejmě i docela strašidelné, protože křičel ze spaní tak, že nás vzbudil. Některé z nich, aspoň myslím, jsou v jeho básních. V Černé denici to určitě je.
* Psal lehce, nebo se u toho trápil?
- Když měl nějaký nápad, napsal si ho na útržek papíru, co měl zrovna u sebe. Pak to předělával a předělával, škrtal, několikrát přepsal na stroji. Ale zase že by byl nějak moc usilovný, to ani ne. Rozhodně to tedy neměl jako pan Branald, o kterém říkal, že v něm je prostě ta železnice – teď si sedne a píše. To táta neuměl. Když psal básně, chodil většinou po kuchyni. A když jsme se přestěhovali do Holešovic, měl tam sice už svou pracovnu s psacím stolem, kde byl i několikrát oficiálně fotografován, ale stejně nejraději psal to recitoval, aby slyšel, jak to zní. Mně byly čtyři a uměla jsem to pak taky. I s tou jeho blbou výslovností.
* Kterou otcovu báseň máte nejraději?
- Právě Černou denici, i když je pochmurná. Romanci pro křídlovku. Jen mě zlobí, že lidi spíš znají ten Vávrův film. Byl docela dobrej, ale stejně si myslím, že když se poezie zfilmuje, vytáhne se především ten jednoduchý příběh – kluk z chalupy, komediantská holka, mladá láska. Ale tam je přece daleko víc poloh – ty přelety v čase, dědečkova smrt. Mimochodem, ta historie s dědečkem měla reálný základ. Náš táta se opravdu celé jedny prázdniny staral o břežanského dědečka, který byl po mrtvici.
* Pamatujete si, že by měl otec někdy tvůrčí krizi?
- Měl pár těžkých období. On byl celou válku zaměstnán v knihovně, potom byl chvilku na ministerstvu informací, ale odtamtud odešel a zůstal už na volné noze. Jenže pak přišlo to, o čem právě nerada mluvím – II. spisovatelský sjezd v 56. roce, kde měl otec krásný, statečný projev. Nebojácně tam mluvil taky Jaroslav Seifert.
* K tomu musel mít člověk tehdy velkou odvahu. Vůbec poprvé po Vítězném únoru se někdo z oficiální tribuny vyslovil tak kriticky.
- Mě tohle právě tak strašně zlobí. (přinese složku papírů a zapálí si cigaretu) Z toho sjezdu ho Hiršal s Kolářem přivedli mamince domů se slovy: „Máte doma lva, paní Hrubínová.“ Mně bylo šestnáct, už jsem to vnímala. Jenomže potom nastala situace, že ministr Václav Kopecký označil Seiferta, Kaplického a tátu za vlastizrádce, kteří prý připravovali něco jako kontrarevoluci v Maďarsku. Pak za otcem přišel Nezval, že bude konference spisovatelského svazu a že tam musí něco říct, aby zachránil Svaz a taky Seiferta, kterého mezitím odvezli do nemocnice s těžkým zánětem pobřišnice. Tátovi začaly chodit dopisy ve smyslu: To jste jim to, pane Hrubín, nandal. A nemoh’ byste zařídit, aby mi vrátili můj fotografický závod, co mi sebrali? A nemoh’ byste zařídit, aby propustili mého otce? Občas někdo zazvonil, že tátovi nese vzkaz od jakéhosi spisovatele v zahraničí. Pak za ním ale taky začali chodit různí lidé, jestli by u něj nemohli pro někoho něco nechat. Nemuseli to být všechno provokatéři, ale vyloučit se to nedalo. Často nás v noci budily telefony s výhrůžkami. Táta se opravdu trápil, tady vidíte jeho poznámky psané zřejmě po nocích. Stálo ho to minimálně rok muk, rok nespavosti. A po tom roce, pod tím strašným tlakem, vydal malé prohlášení. Já bych řekla, že v něm vlastně nic neodvolal, klidně to mohl přidat jako závěr ke svému původnímu projevu. Jenomže kdo chtěl, odvolání v tom viděl. A Zápotocký, který na té konferenci byl,mu poděkoval „za statečná slova“.
* Jen pro ujasnění – otec nebyl v KSČ?
- Nikdy. I když později, v šedesátých letech, ho tam dost lákali.
* Prožívali jste dny po otcově projevu jako existenční ohrožení?
- Ano, tehdy mohlo jít i o život. Mám pocit, že táta měl preventivně sbalené pyžamo a kartáček na zuby, kdyby pro něj přišli. I když to byl nesmysl, stejně by vyfasoval erár. Ale byla jsem na něj hodně pyšná, to si pamatuju, a dodneška jsem přesvědčená, že to byl hrdinský čin. A přijde mi hodně nespravedlivé, když ho někteří zatracují za to takzvané odvolání, aniž znají okolnosti. Kdyby byl táta zticha, prostě si na tom sjezdu poseděl a zase odešel, všechno by bylo v pohodě. A právě ti, co tam tenkrát jen poseděli, ho potom nejvíc kritizovali.
* Kousnu ještě do jednoho kyselého jablka:Vnímala jste jako dítě, že váš otec zápasí s alkoholem? O tom se dokonce učí studenti bohemistiky.
- No tak je pravda, že náš táta, zejména po válce, jako... pil. Na druhou stranu si myslím, že oni tehdy v té umělecké branži pili prostě všichni. Nepamatuju se ale, že by chodil domů a nějak nechutně vyváděl. On když se opil, byl spíš takovej veselej.
* Slyšela jsem ale historky o tom, že vaše maminka obcházela okolní hospody a prosila, aby národnímu umělci nenalévali. A on se pak prý opil v lékárně. To se opravdu stalo?
- Na nic takového si nevzpomínám. A divila bych se, naše maminka byla spíš ostýchavá, uzavřenější – čili že by šla prosit do hospody, to semi moc nezdá. Ona byla mimochodem celoživotní abstinentka, která zemřela na játra. Já jsem říkala, když začala mít problémy, že byla celý život vedle našeho táty pasivní alkoholičkou, něco jako jsou pasivní kuřáci.
* Nějaký problém ale otec mít musel, když se šel léčit k docentu Skálovi.
- Šel tam dobrovolně. A měl vlastně trochu smůlu, protože docent Skála tam tenkrát měl Pláničku a našeho tátu. Ne snad úplně zároveň, ale byli to prostě dva „prominentní“ pacienti, kterými se trošku chlubil. Mimochodem, u toho Apolináře se pořádaly i silvestry, jak vzpomínala moje maminka. Samozřejmě bez alkoholu. O půlnoci místo přípitku všichni vyběhli na mráz a cvičili. Otec byl totiž v KLUSu – to byl Klub usilujících o střízlivost. Musel z toho mít trochu srandu, protože ono to bylo tak absolutně proti jeho mentalitě – ten vojenský dril a řád. Ale poctivě to absolvoval.
* A bylo to k něčemu?
- Nějakou dobu opravdu nepil. No a pak zase začal. On mu alkohol zřejmě pomáhal uvolňovat právě ty vnitřní strachy. Ale já si dneska myslím, že kdyby na to léčení nešel, tak by se o tom jeho pití dodnes nevyprávělo. Kolik lidí takhle pije! A víte co? Já jsem přesvědčena, že antabus musí ničit játra víc než alkohol – to přece musí být slušný jed. Možná mu to léčení zkrátilo život víc než pití.
* Na co zemřel?
- Na rakovinu. Všichni v naší rodině zemřeli na rakovinu. Můj brácha Vítek zemřel na rakovinu, když mu bylo padesát. Maminka zemřela na rakovinu. Otec měl rakovinu slinivky. Nejdřív měl potíže, které vypadaly na žlučník. Ještě slavil šedesáté narozeniny, právě v tuhle dobu před čtyřiceti lety. V Lešanech dělali zabijačku a jemu se udělalo zle. Na Bulovce řekli, že mu nic není, že jsou to potíže neurologického původu. Ale měl velké bolesti a v tom stavu překládal Cyrana, strašně to chtěl dokončit – a už nedokončil. Potom ho brácha odvezl do Českých Budějovic, kde měli Trnkovi známého primáře. Večer mi bratr volal, že tátovi hmatem našli nádor a půjde na operaci. Trvalo to pak asi deset dní.
* Podědil někdo z rodiny otcovy umělecké geny?
- Jestli myslíte literární, tak já sice umím docela dobře stylizovat, ale nemám fantazii, abych dovedla vymyslet příběh. Ale mám podobně komplikovanou povahu jako táta. Taky jsem extrovert a taky si v sobě všude tahám své strachy, své výčitky. Například mě dodnes mrzí, že ten poslední den jsem s tátou nemohla být. Nazítří jsme už šli s bráchou jen pro jeho věci. Pamatuju si, že jsme se drželi za ruce. ?
***
JiTKA MiNAříKOVá ? Je jedním ze dvou dětí básníka, překladatele a dramatika Františka Hrubína (mladší bratr Vít vystudoval FAMU, pracoval jako televizní režisér, zemřel v roce 1995). Vystudovala angličtinu a italštinu na FF UK, pak nastoupila do Státního nakladatelství dětské knihy jako redaktorka překladových titulů. Brzy začala sama překládat z angličtiny, italštiny, příležitostně i z francouzštiny, zaměřuje se na prózu moderních autorů. Byla dvakrát vdaná, má dceru a dvě vnučky.
O autorovi| Alena Plavcová, foto archiv J. Minaříkové, redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
