Zručně napsané a zrežírované miniatury Většina her nepřinesla moc nového nebo zásadního. Šlo o více či méně zručně napsané a zrežírované miniatury. Joe Penhall přispěl tragikomickou hříčkou Bussines Class, v níž je povrchní a k druhým lhostejný manažer chrlící jedním dechem pomluvy i chválu na úroveň letecké dopravy a obscénní pokřiky na letušky bezprostředně konfrontován s přízrakem terorismu. Překvapivě nikoli fundamentalisticky muslimského, ale křesťanského.
Německý dramatik Falk Richter zase předestřel úzkostnou grotesku bezmocnosti jedince proti nadvládě technologie, v níž se manažerovi Tomovi zasekne počítač s veškerými daty a Joy, pracující v letištním bufetu, se pokazí čtečka čárových kódů. Oba tak jsou proti své vůli vytrženi z každodenní rutiny a vrženi do světa naprostého chaosu, což nakonec vede k jejich sblížení, skoro stejně nepravděpodobnému jako ve svazcích červené knihovny.
Viliam Klimáček přispěl do souboru miniaturou Já v Praze, játra v Londýně, niternou zpovědí ženy, které zemřel syn, jehož játra posléze darovala jednomu potřebného dítěti v Londýně a nyní se odtamtud vrací. Z nějakého důvodu se také dozvíme, že byla provdána za Araba, ale těžko říct, proč to v příběhu vlastně je.
Asi nejdivočeji v celém pásmu vyzněla černá komedie tarantinovského střihu Davida Giesselmana Haló, what? o dvou zločincích, jimž se skrze bezelstnou tupost jednoho z nich lepí smůla na paty takovou měrou, že logicky končí dopadeni policií. Dvojice policistů je však z jedné půle náchylná ke korupci, takže hra končí zběsilou přestřelkou, která v režii Thomase Zielinského a za použití stříkacích pistolí s červenou barvou promění jeviště ve veselá krvavá jatka.
Pásmo kvalitou rozkolísaných hříček zakončila již zmiňovaná zásvětní miniatura Davida Drábka Chmýří, která pozornost komorně obrací k posledním věcem člověka, ale v rámci zcela jiného tematického okruhu a v režii Martiny Schlegelové i estetiky. Zatímco všechny hry byly pojednány ve sterilním umělohmotném prostředí odpovídajícím charakteru letištních hal a letadel, na scénu náhle vpluje obrovská houpačka obalená chuchvalci slámovité hmoty obydlená obrovskou larvou a bizarními tvory s křidélky, o nichž se dozvíme, že jsou oběťmi autonehody na cestě do zásvětí. Výstup má sice vizuální i situační sílu, ale působí jako cizorodý.
Pilotní projekt Centra současné dramatiky přinesl spíš dramatickou fádnost. Blýskl se ovšem několika svěžími režijními nápady, černým humorem a některými hereckými výkony. V Drábkově Chmýří pobavili třeba Jiří Ornest a Pavlína Štorková svým škubavě bezmocným předstíráním letu. V Haló, what? excelovali v roli zločinců Ladislav Hampl a Leoš Noha. V úvodní Bussines Class zase precizností komediální studie narcistní netečné asertivity překvapil Ivan Lupták.
Nebe nepřijímá plyne jako celek lehce a většinou ve znamení komické nadsázky a ironie. A pokud někde přece jen drhne, dá se to vzhledem ke krátkosti hříček snadno přežít. Vyplatí se ale asi spíš počkat na další inscenace. Třeba se v rámci nich urodí něco zásadnějšího.
Nebe nepřijímá
Falk Richter: Electronic Love Viliam Klimáček: Já v Praze, játra v Londýně David Gieselmann: Haló, what? David Drábek: Chmýří Joe Penhall: Business Class Scéna: Petr B. Novák Režie: David Csezany, Marián Amsler, Thomas Zielinski, Martina Schlegelová
O autorovi| ROMAN SIKORA, Autor je divadelní kritik