Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Stresovat se? Není proč

Česko

V Praze si v poslední době dávají dostaveníčko pěvecké hvězdy. Po vystoupeních Eliny Garanči a Martiny Jankové dnes publikum Obecního domu potěší fenomenální sametový bas Ferruccia Furlanetta. Itala, který nemá rád La Scalu a miluje golf.

* LN Dvaadvacet let zpíváte ve Vídeňské státní opeře, publikum vás miluje, u vchodu na vás čekají fanynky. Máte k tomuto domu zvláštní vztah?

Řekl bych, že ano. Letos tu mám dvě série Simona Boccanegry, pak novou produkci Borise Godunova. Vídeň je hlavní město hudby. Když se jen podíváte, co se tu děje každý den!

* LN Vyrůstal jste v Itálii - zemi zpěváků a opery. Bylo od začátku jasné, že se budete věnovat zpěvu?

V naší rodině byly pěkné hlasy, ale nikdo se zpěvu nevěnoval profesionálně. Zpíval jsem odmalička pro potěšení prarodičů. Studoval jsem něco docela jiného. Na humanitně zaměřeném gymnáziu jazyky a pak lesnictví. V šedesátých letech jako teenager jsem na čas propadl pop music, měl jsem kapelu, hrál jsem na kytaru...

* LN A jak jste se od popu dostal k opeře?

Opera byla tehdy mé mentalitě velmi vzdálená. Cítil jsem však, že mám určitou zodpovědnost vůči Přírodě, která mě obdařila tímhle hlasem. Zkusil jsem to - ihned jsem se do ní zamiloval. Taky jsem měl štěstí, po roce studia jsem už měl debut a dál to šlo samo.

* LN Do světa vám hodně pomohl Herbert von Karajan.

Když mě v roce 1986 požádal, abych zaskočil v Salcburku, byl to nejen šok pro mě, ale signál pro celý svět. Uvědomili si, že existuji. Dnes bohužel mladí zpěváci takového významného zastánce, jehož slovo by mělo podobný dopad, nemají.

* LN Jak se změnil svět opery za dobu vaší kariéry?

Změnil se hodně. Především odešly velké osobnosti, které jsem měl to štěstí potkat: Karajan, Solti, Bernstein a další. Už tím je svět hudby o hodně chudší. A pak, mnohé se zhoršilo ve způsobu režie. Když jsem začínal na jevišti, pracoval jsem s úžasnými osobnostmi, jejichž inscenace byly dokonalé. Teď přicházejí z divadla a filmu - tedy z jiné planety - lidé, kteří hudbě nerozumějí. Opera je pro ně dobrý byznys. Znám dnes jen hrstku profesionálních operních režisérů.

* LN Zpěváci se nemění?

Ne tolik. Tedy - mění, pořád. Dnes nemůžeme hovořit o hvězdách oboru, ty vytvářejí spíš média. Dříve hvězdy ukazovaly své přednosti na jevišti, hlasem a osobností. V době mých začátků ještě žila „posvátná monstra“ Corelli, Del Monaco, Schipa, Callasová - skupina fenomenálních hvězd. Dnes už jsou méně „divi“ a více profesionálové, ale hlasy jsou nenávratně pryč.

* LN Nezmínil jste Pavarottiho, byli jste přece přátelé...

Jeho odchod mě bolí. Ten měl hlas! Znali jsme se dobře, často jsme spolu vystupovali, pracovali jsme třeba na filmovém zpracování Rigoletta. Pavarotti byl jediný tenor, jehož se nikdy nenabažím. Kombinace jeho hlasu, techniky a obrovského srdce byla jedinečná.

* LN Program dnešního koncertu je velmi různorodý: od Mozarta po Musorgského. Která z rolí se vám teď zpívá nejlépe?

Dřív mi přinášel pocit absolutního štěstí Mozart. Jenže jeho hudba je spojena s určitým věkem - fyzicky, vokálně a mentálně. A když tento věk pomine, už není důvod v tom pokračovat. Teď mi stejné naplnění přináší Boris Godunov.

* LN Považujete svou profesi za náročnou?

Pro někoho asi je, před premiérou jsou stresující momenty, ale mezi představeními se můžete procházet po městě, setkávat se s přáteli... Znám kolegy, kteří se klepou před každým vystoupením. Proč? Je třeba nastavit myšlení tak, abychom si užívali tohle privilegium a dělali tu práci s láskou.

Autor: