Na celkové hodnocení nového kompletního nastudování Prstenu si budeme muset počkat až do příští sezóny, kdy se Soumrakem bohů ambiciózní projekt završí. Zlato Rýna ovšem už teď klade otázky po smyslu využívání sofistikovaných možností moderních technologií, o hranicích a ochotě sólistů zpívat coby kaskadéři, o honbě za efektem a marketingem. Je zřejmé, že v operním divadle rovnice „čím složitější, tím umělečtější“ neplatí - naštěstí.
Základní řešení scény režiséra Roberta Lepage a scénografa Carla Filliona spočívá v důmyslném systému desítek obřích lamel, úzkých dlouhých panelů, které zaplňují celou výšku a šířku rozměrného jeviště MET. Lamely se mohou s nekonečnou variabilitou plynule rozpojovat a vyklápět pod nejrůznějšími úhly. Na takto vzniklé plochy pak inscenátoři promítají různé projekce. Pokud bylo cílem diváky ohromit moderní technikou a akrobatickými výkony sólistů, tak údiv při přenosu do kina se nekonal. Na zázraky divadelních mašinerií včetně létajících strojů a iluze si už potrpěla barokní opera a využívat dnešní techniku, světelné efekty i exhibice popírající zemskou přitažlivost umějí megashow pop-music nebo cirkusy lépe. A pokus o filmový sestřih do kin zase marně soutěžil s velkofilmy typu Pána prstenů. Záběry ze zkoušek, které přenosu Zlata Rýna předcházely, byly více než výmluvné -autenticky zachytily zděšení, které se zračilo v tvářích představitelek dcer Rýna, když viděly, co je čeká.
Lepage naplnil pozici dokonalého inženýra či stavbyvedoucího, kterému stroje napojené na počítače dokonale fungují - méně už vlastní operní režie. O čem bude Wagnerův mnohovrstevnatý mýtus, ale ještě nevíme. Ve Zlatu Rýna zatím v jakémsi pohádkovém bezčasí ješitný vojevůdce Wotan (Bryn Terfel), který je však doma pořádně pod pantoflem korpulentní paničky (Stephanie Blytheová), si umane postavit nový hrad. Nemá na zaplacení, a tak ukradne zlato i kouzelný prsten ještě ješitnějšímu Alberichovi (Eric Owens), který zlato předtím vyfoukl dovádivým dcerám Rýna. Jestliže se režisér soustředil na vnějškové vizuální efekty a dospěl tak až k oploštění na naivní počítačovou hru, kde na psychologii vztahů postav příliš nezáleží, pro hudební nastudování Jamese Levina to neplatí. Především on prokázal hlubokou znalost Wagnerova hudebně-dramatického díla. Má dar jeho plasticitu s důmyslným předivem motivů zprostředkovat pomocí tak vycizelovaného nástroje, jakým je orchestr Metropolitní opery. Ze sólistů, kteří patří ke světovým špičkám ve svých oborech, zaujal nejvíce Eric Owen, jehož Alberich byl v touze po moci a bohatství, pro které je ochoten se vzdát lásky, směšný i děsivý zároveň.
V porovnání se Zlatem Rýna z legendárního, dnes už třicet let starého Prstenu Pierra Bouleze a Patrice Chéreaua je Lepageova režie konvenční. Obsazení je sice špičkové, ale na výšiny Wagnerova monumentu zatím nedosáhlo.
O autorovi| HELENA HAVLÍKOVÁ, Autorka je operní kritička
