Ano, vím to, odpovídávám na e-maily, kde se píše něco mně už známého... A odkazuju tím na závěr Městečka, kde se zastavil čas: „A když přišel tatínek domů, řekla maminka: ,Právě přišla zpráva, že strýc Pepin umřel.‘ A tatínek se radostně zasmál a přitakal: ,Ano, vím to.‘“
Strýc Pepin patrně nejvíce vešel v obecné povědomí díky filmu Postřižiny. Literárně pak asi v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé, kde Bohumil Hrabal využil jeho proud řeči: „...dvě krasavice si k vůli mně roztrhaly jedna druhý blůzičky, ale já jsem byl sečetlej spiskem páně Batisty, že člověk kterýmu není nic svatý, tento snadno zhřeší a jedny ženský že trpějí na lásku a druhý na peníze, jiný zase na obojí, některý jsou zase na prostopášnosti, anobrž libůstky, jiný zase na umělce, ovšem manželství, to má bejt tak, jak si to přeje mistr Jan Hus...“
V důsledku četby Bohumila Hrabala jsem si jednou v antikvariátu spisek páně Batisty Sebeochrana a pohlavní zdravověda obstaral. V kapitole Rady týkající se manželství se mimo jiné píše: „Ženo, pečuj o manžela, dbej řádně o domácnost, nezanedbávej svých povinností, nebuď fintivou, marnotratnou, nekoketuj, nestarej se o klepy; hleď, abys manželu svému ničím se nezprotivila a nezpronevěřila, abys jemu stále se líbila; budiž vůči němu laskavou, mírnou a povolnou!“ Tady vidíme, že manželství není nic složitého.
Nicméně zůstaňme raději u strýce Pepina, reprezentanta sympatického literárního archetypu. K němu patří i strýček Toby ze Života a názorů blahorodého pana Tristrama Shandyho Laurence Sterna - dobrosrdečný kapitán, který si na svém panství staví opevnění.
Strýček je tedy v literatuře často odhodlaným podivínem. Nikoho nevychovává, a tak si nemusí dávat pozor na pusu. Ani na to, jak bude vypadat. Právě tím se pro děti svých sourozenců stává pozoruhodným - a o to víc ho jeho sourozenci pak nemají rádi ve své blízkosti. Postava strýčka v sobě mísí dona Quijota a Sancha Panzu, zároveň ale potřebuje kolem sebe mít rodinný rámec, ve kterém jeho nespoutanost ještě víc vynikne.
Jako dalšího českého reprezentanta tohoto typu možno vidět strýce Jana Baudyše. V románu Muž s břitvou Jaroslava Putíka se o něm mimo jiné praví, že jeho „jméno zatím nestojí ve slovnících ani na pomnících, a přece není, troufám si tvrdit, o nic menší než Einstein, Alexandr Veliký, Amos Komenský či Raymond Otava“.
Aje tu i nádherná postava strýčka Daniela ze Srdce Ponderova rodu jižanské autorky Eudory Weltyové. Strýček Daniel má „hrozně rád... kolem sebe lidi a lehko ztratí hlavu“, což se projevuje hlavně tím, že neustále rozdává ze svého - rodinného - majetku: „...šňůru šunek, zánovní oblek, bělohubou jalovičku, dvě jízdenky do Memphisu, párek pávků, roztomilého shetlandského poníka (má moc rád děti), umělou líheň, hodnou kozu, zlého kozla, cypřišovou káď, lán bílého jetele, dvě železná kola a dvě nosnice (nějak se k nim připletly), pastviny, když udeřilo sucho (jeho prameny nevysychají), bezpočtu čerstvých vajíček, dodávkové auto - i vlastní hrob na hřbitově by byl dal, ale nechtěli ho vzít. A to neberu v počet tento týden.“
Pak jsou ale také strýčkové, kteří sice vyvolávají smích, ale zároveň při tom běhá mráz po zádech - vzpomeňme bláznivého strýčka z Felliniho Amarcordu, který vyleze na strom a zoufale křičí, že chce ženskou. A též máme v paměti Strýčka Jedličku. Ten taky dělával pěkný čuňačinky.
***
Strýček je tedy v literatuře často odhodlaným podivínem. Nikoho nevychovává, a tak si nemusí dávat pozor na pusu.
O autorovi| Ondřej Horák redaktor LN
