Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Strýček John

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Pro účely tohoto Posledního slova by bylo bývalo lepší, kdyby John Hughes - nedávno zemřelý farmář z Wisconsinu (a předtím scenárista desítek úspěšných filmů a režisér osmi) - celý život strádal nepochopením filmové kritiky, kdyby byl intelektuály opomíjen a opovrhován, protože záplava hrdého hlášení k jeho odkazu, která přišla po jeho smrti, by byla skvělá ironická pointa romantického příběhu o muži, jenž celý život bavil lidi, ale uznání došel až po smrti. Ale byla by to mediální lež a něco takového v Lidových novinách nemá místo.

John Hughes je sice jedním z nejdůležitějších postav v dějinách komedií o teenagerech, ale američtí intelektuálové ho celkem uznávali už od začátku (to jen u naší filmové kritiky byl jeho pozdní výtvor, série komedií Sám doma, z nepochopitelných důvodů dlouhá léta považován za absolutní úpadek a útok Hollywoodu na naše rodinné hodnoty). Lidi na jeho, po scenáristicku citlivé a opatrně režírované filmy chodili v zástupech, kritici ho přiměřeně chválili a jediné, co z něj dělalo divného brouka amerického filmu, byl fakt, že filmy o teenagerech a pro teenagery točil tak dobře, chytře a usilovně, že na všechny okolo působil poněkud zneklidňujícím dojmem. Asi jako skautský vedoucí, jehož děti milují, ale otcové si myslí, že to prostě musí být pedofil, jinak by se přece tak nezahazoval. Léta jeho filmům moc nesvědčí, ale jsou to vaše léta, nikoli jejich, chyba je na vaší straně. Působí naivně, protože vy už naivní nejste.

Když jsem si včera na Hughesovu počest znova pustil Volný den Ferrise Buellera, z celé slavné scény, v níž záškolák Ferris roztančí při „Twist and Shout“ půlku Chicaga, mě nejvíc dojal kratičký záběr jeho koženého otce, který na tu obří muzikálovou scénu shlédne z okna své kanceláře. Svého divě twistujícího syna nepozná (co by tam Ferris dělal, vždyť leží doma s horečkou) a malinko se zakroutí v bocích. Je to jen malý vtip, ale je v něm tolik o budoucnosti Ferrisů Buellerů, o tom, jak nakonec stejně zestárnou, zmrtví pod břemenem odpovědnosti, rozhádají se s nejlepšími kamarády a opevní se v hradě své dokonalé rodiny, až by ho člověk mohl brát jako vysvětlení toho, proč o takových lidech Hughes filmy točit nechtěl. My se k jeho filmům dostali pozdě, vyrůstat jsme na nich nemohli, dostali jsme se k nim až ve chvíli, kdy jsme na ně neměli právo. Nic proti Věře Šimkové-Plívové a Karlu Smyczkovi, ale raději bych zdrhal ze školy jako Ferris Bueller anebo do eseje na téma „Kdo si myslím, že jsem“ svému zlému profesorovi napsal „Jste blázen, že jste chtěl, abychom psali práci o tom, kdo jsme. Copak vám na tom záleží? Vnímáte nás tak, jak chcete vy. V jednoduchých pojmech a nejvýhodnějších definicích“, než si léčil tik jako Mrkáček Čiko.

Včera mě ve Ferrisi Buellerovi zarazila melodie pod pozoruhodnou scénou, v níž se jeho hrdinové v muzeu výtvarného umění připojí k zástupu malých dětí a ruku v ruce procházejí kolem moderních obrazů. Znal jsem ji odjinud a dlouho jsem pátral, dokud jsem nezjistil, že Hughes použil melodii písničky od The Smiths. Pustil jsem si ji a poslouchal slova. „So please, please, please, let me, let me, let me, let me get what I want this time.“ Není to nejpřesnější vyjádření pocitu, který má každý teenager? A borecky vsunutý do filmu, zakódovaně a beze slov?

Dokáže tohle vaše teenagerská komedie?

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...