Cosi tísnivého. Tak se jmenuje výstava Surrealismus a grafický design, kterou v rámci Bienále Brno 2010 pořádá Moravská galerie v brněnském Pražákově paláci na Husově ulici. Bienále začalo v červnu, série výstav, z nichž tato je klenotem, končí 24. října.
Surrealismus tady byl vlastně vždy, možná už v Altamiře pojímal umělec své bizony surrealisticky, ale od vynálezu onoho slova Apollinairem a Lautréamontem víme, že surrealismus je to, když se sejdou na chirurgickém stole dvě věci, které by se nikdy sejít neměly. Třeba deštník a šicí stroj. Z čehož jsou pak ty tísnivé pocity. Surrealismus se těžko mohl vyhnout uměleckému plakátu, i když, jak píše ředitel MG Marek Pokorný v katalogu, jsou to „principiálně opoziční disciplíny“.
Zatímco plakát má za úkol hlavně informovat kde, co a jak, surrealismus vytváří úplně jiné stavy: mate rozum, vyvádí z rovnováhy, vytváří onen tísnivý pocit, že věci jsou jinak... Ale jak to bývá, protiklady se dialekticky přitahují. Surrealistické motivy, ty různé morbidní poetismy, hororové detaily, psychoidní kontrasty, to vše už dávno na plakátech, na obalech desek, knižních obálkách a samozřejmě na reklamách zdomácnělo, ba stalo se normou.
Králíček Duracell s bubínkem je de facto surrealista par excellence, a když se jeho protivník skácí na zem, Breton by šílel. Ale tady, na výstavě v Pražákově paláci, visí především plakáty z doby, která si ještě pamatovala ty vážné tváře „mladých mužů zasažených bleskem“. Klasickým dílem 60. let je afiš Rudolfa Němce zvoucí na poetický horor Jaromila Jireše podle Nezvalova „gotického románu“ Valerie a týden divů (1970). Zelený brčál pozadí vyvolává pocity děsu, ještě než divák vleze do kina. Temná silueta obludy zahalující do svých rukávů tajemně se usmívající tvář Jaroslavy Schallerové naznačuje, co se na diváka chystá. Pár drobností rozmístěných po obvodu, nahá žena, alchymistický krucifix, písmo z časů belle époque, vyvolává po těle příjemné mrazení. Cosi tísnivého se tu slibuje a každý se těší.
