Nález Ústavního soudu vymezuje ústavní podmínky, za kterých je přípustná další integrace
Rozhodování Ústavního soudu o Lisabonské smlouvě doprovázela kromě složitých právnických argumentů i řada vypjatých projevů a snahy politiků proměnit soudní síň v řečnickou tribunu. Zatímco odpůrci i nadále spatřují ve smlouvě konec české státnosti, její stoupenci mnohdy ledabyle spoléhají na to, že co je dobré pro jiné země EU, nemůže být nikdy špatné ani pro naši republiku. V této vřavě protichůdných názorů jako by se přitom vytratilo to nejdůležitější, totiž že nejvýznamnější pojistkou pro zachování ústavní suverenity České republiky a mezí jejího přenášení na evropské instituce nejsou líbivá hesla politiků, ale samotný nález soudu.
Dělená suverenita Odpůrci smlouvy v čele s prezidentem si naivně představují národní suverenitu jako panenství, které buď je, nebo není, a když se ztratí, tak už vám ho nikdy nikdo nevrátí. Historický proces evropské integrace byl ovšem od samého počátku koncipován jako projekt, v němž jednotlivé země omezují svou vlastní suverenitu, přenášejí ji na evropské instituce, ale také ji v rámci těchto institucí náležitě uplatňují.
Sebeomezení státní suverenity a její rozdělení mezi evropské a národní instituce nebylo typické jen pro počátky evropské integrace, ale zrovna tak i pro pozdější vznik Evropské unie, do které v devadesátých letech minulého století podával členskou přihlášku ministerský předseda Klaus. Ačkoli Lisabonská smlouva přenáší některé další pravomoci na evropské instituce, ani ona zavedený princip dělené suverenity nijak nezpochybňuje a nezakládá žádnou federální státnost, od které by byla teprve odvozena suverenita členských států Evropské unie.
Z ústavního hlediska jsou potom v nálezu nejdůležitější ty části, v nichž se Ústavní soud přihlásil k doktríně tzv. kompetenční kompetence, jak ji po přijetí M a a s t r i c h t s k é smlouvy a vzniku Evropské unie zformuloval v devadesátých letech minulého století německý ústavní soud. Tato doktrína ve stručnosti znamená, že kontrola ústavnosti i v podmínkách dělené suverenity nakonec náleží českému Ústavnímu soudu, což mimo jiné vytváří záruky, že ústavní práva a svobody občanů zajištěná českým ústavním pořádkem nemohou být zpochybněna žádnou normou evropského práva či rozhodnutím orgánu EU.
Přihlášením se k doktríně kompetenční kompetence soud potvrdil i své předchozí nálezy, podle kterých tím, že se evropské právo stává součástí českého právního řádu, lze také přezkoumávat právní normy EU z hlediska jejich souladu s českou ústavou. K tomu se úzce váže i dřívější soudní výklad principu subsidiarity, podle něhož mají evropské instituce za povinnost ponechávat rozhodnutí na národních či regionálních institucích všude tam, kde je to možné a vhodné k dosažení cílů unie.
Lisabonská smlouva není základní normou nějakého nadnárodního státu, ale mezinárodní smlouvou, která musí projít náležitým ratifikačním procesem v každé z členských zemí EU. Zrovna tak i jakékoli další hypotetické přenášení pravomocí na unijní orgány lze podle této smlouvy činit jen na základě jednomyslného souhlasu členských zemí, tj. na základě jejich národní suverenity. Středeční nález Ústavního soudu tak nelze číst jako dokument otevírající dveře nekontrolovatelné a stále hlubší evropské integraci, ale především jako vymezení ústavních podmínek, za kterých je další evropská integrace vůbec přípustná.
Nejistý osud integrace Čeští euroskeptici tak dnes mají dvě možnosti: buď budou formou obstrukce posílat Ústavnímu soudu k přezkoumání další a další části Lisabonské smlouvy, nebo jim nezbývá než spoléhat na to, že Irové se i v případném opakovaném referendu vysloví proti smlouvě. První možnost by vedla na domácí půdě k ústavnímu nihilismu, který by byl současně i velkou evropskou ostudou. Vzhledem k prohlubující se ekonomické krizi v Irsku ovšem druhá možnost vůbec není nepravděpodobná, a proto osud Lisabonské smlouvy a další evropské integrace tak nadále zůstává více než nejistý.
Čeští euroskeptici buď budou formou obstrukce posílat ÚS k přezkoumání další části Lisabonu, nebo jim nezbývá než spoléhat na to, že Irové se i v případném opakovaném referendu vysloví proti smlouvě
O autorovi| Jiří Přibáň právník, vysokoškolský pedagog e-mail: priban@cardiff.ac.uk
