Chce se sejít na neutrálním místě, v kavárně nákupního centra Černý Most. O současnosti mluví opatrně: „Dělám ředitele v nejmenované stavební firmě a s přítelkyní jsme si pronajali dům blízko Říčan.“ Proč nechce být konkrétní? „Spálil jsem se, už nechci znova,“ říká. Co hrozí? „To nevím, ale ta obava už je ve mně.“
Miroslav Švarc byl od pěti let v dětském domově. „Bylo nás pět a matka, průvodčí, to nezvládala,“ říká. Ve dvanácti se vrátil domů: „Byl nový táta, tak už to šlo.“ Ve dvaačtyřiceti se vyučený truhlář pustil do podnikání. Rok před pádem komunismu založil stavební firmu a náskok se mu vyplatil. „Velké firmy stavěly hrozně draho a my jsme navíc byli rychlejší,“ vzpomíná, jak se mu zakázky hrnuly. Hrnuli se mu i pracovníci. Díky švarcsystému ušetřil na daních a odvodech státu a mohl jim lépe platit.
Byl první podnikatel v Česku, který poměrně dlouho úspěšně sponzoroval fotbal. Začalo to vlastně náhodou. „Tenkrát u mě dělal zedničinu Petr Čermák, bývalý hráč Slavie. Z benešovského fotbalu za mnou přišli, jestli by nemohl hrát za ně. Ať si hraje, ale ve volném čase, platit ho za to nebudu,“ vzpomíná na své první setkání s tehdy nevýznamným klubem. Slovo ale nakonec dalo slovo a Švarc začal hráče sponzorovat. Během pár let je vytáhl do první ligy. „Za čtyři roky jsem jim dal kolem 60 milionů. V době, kdy jsem měl obrat kolem miliardy, to zas nebylo tak moc,“ říká.
„Nedával jsem jenom fotbalu. Když za mnou někdo přišel a zamlouval se mi, tak jsem dal.“ Jako první také promluvil v létě 1995 o úplatcích rozhodčím: „Nějakému novináři jsem do telefonu řekl: Ten fotbal už mě začíná... Kdybych ty peníze cpal do dětských domovů, udělal jsem líp. Rozhodčím musím platit, aby pískali rovinu.“ Poprask, který následoval, ho ale spíš zaskočil. Policii moc nepomohl: „Řekl jsem, že jsem se spletl. Neměl jsem žádný papír, nemohl jsem nic dokázat.“
Na roli bohatého, známého podnikatele se mu líbilo, že je svým pánem: „Bydlel jsem dál v paneláku. Jediné, co jsem si pořídil, byl bavorák za pět milionů. Rozbil jsem ho kousek od Benešova.“
Zato pózování před kamerami prý přímo nesnášel. Ani na rauty si nepotrpěl. Později už pozvání odmítal. Na oběd bankéřů a podnikatelů s Georgem Bushem ale vzpomíná rád. „Týden mě známý číšník učil stolovat, abych tam neudělal ostudu,“ říká. Bushe zaujal půldolar, který nosil na krku.
Provokovat ale Švarc uměl. Před volbami na svůj hotel vyvěsil plakát: Nevolte ODS, volte stranu podnikatelů. „Přišli za mnou z ODS i z radnice, že jim mohu prohrát volby. Nesundal jsem to.“ Švarcovi nakonec zlomil vaz nepodařený obchod. Chtěl za 600 milionů korun koupit rozestavěný palác ze skla a betonu kousek od metra Budějovická. Německé leasingové společnosti zaplatil akontaci 80 milionů korun, jenže zkrachovala, a peníze propadly jiným věřitelům. Švarc neměl na daně a odvody za své zaměstnance (zákon o zaměstnanosti tehdy zrovna švarcsystém zakazoval). Celkem dlužil asi 9 milionů korun. Požádal o roční odklad splátek, úřady to ale zamítly.
Místo toho dala Česká správa sociálního zabezpečení - na přímý pokyn tehdejšího ministra práce Jindřicha Vodičky - návrh na konkurz firmy. V září 1994 byl Švarc obviněn z trestného činu zpronevěry dávek sociálního zabezpečení a na dva měsíce šel do vazby.
Časopis Týden se tehdy podivoval: Celkem dluží podniky státu na sociálním zabezpečení skoro pět miliard korun, padesát z nich víc než dvacet milionů korun. Do vazby však byl tehdy vzat pouze Švarc. Dalších pět let pak čekal na soud, z osmnáctiměsíčního nepodmíněného trestu si odseděl devět měsíců. Manželství s lékařkou se mu rozpadlo. Švarc na dva roky zmizel ze světa - do stanu, přilepeného k maringotce svého přítele na pozemku nedaleko Slapské přehrady. „Mohl jsem jít k sestře, k synovi, ale chtěl jsem být sám. Nechtěl jsem s nikým mluvit.“ Kamarádovi pomáhal na pozemku, kde ho nechal bydlet, stavět dům.
Po dvou letech poustevničení si řekl: „Co já tu sedím jak blbec v koutě?“ V té době se seznámil se současnou přítelkyní. Dnes si žije spokojeně. Jen ho mrzí, že se v očích mnoha lidí dostal do jednoho pytle s tuneláři.
