Svatý Václav v pimprlovém divadle

ZATRŽENO Zatímco televizní diváci obnovené premiéry němého filmu Svatý Václav mohli v kritických chvílích, když už to vážně nešlo vydržet, odběhnout do kuchyně a zavalit si krajíc chleba se sádlem, politická reprezentace v Rudolfinu musela hezky spořádaně celou dobu zírat na plátno. Nad takovým utrpením bližních se člověk neubrání „prasečí“ radosti, že aspoň tohle nemusí sdílet. Veledílo prý pohřbil nástup mluveného filmu, ale kdepak, muselo být příšerné už tehdy. V roce 1930 divadelní avantgarda a moderní herectví už přece dávno ovládly pole (Osvobozené divadlo fungovalo pět let a v květnu 1933 založil Burian Déčko) a těžko uvěřit, že to, co vidíme na plátně, mohl někdo myslet vážně. Herectví jak z pimprlového divadla, plné směšného patosu, lamenta a komických gest. Slavný bard Zdeněk Štěpánek, zde ještě mladý muž, není výjimkou. Hraje titulní roli, přičemž poulí oči jako žába a chová se, jako by utekl z uzavřeného oddělení. Podobně i jeho kolegové: lepé slovanské děvy se laškovně svíjejí nebo melodramaticky úpí, zloduchové prskají a oči jim létají jako metronom, rekové jsou staticky ušlechtilí. Obnovená premiéra, již doprovodilo provedení Křičkovy a Nedbalovy hudby, měla prý přispět k diskusi o tom, co tvoří obsah svátku 28. září a co obnáší svatováclavská tradice. Proboha, a čím?!