Posledního slova v těchto novinách využiju k osobnějšímu projevu než dosud. Konečně trochu střesu odpovědnost, kterou jsem si, možná přecenivě, pěstoval dvacet roků, a s údivem se zamýšlím do radostnějšího neznáma, co teď mám po sobě chtět.
Režim padl způsobem, jaký jsme mohli čekat ve snu: prostě ochrnul. Pocit vítězství, jaký vidím u mladých lidí, připomíná mi však psychický stav komunistů po volbách v květnu 1946. A o tom budu mluvit.
Dnešní veliká svoboda slova a shromažďování začala pro mne cenzurním zásahem, poučnějším než všecky v mém životě. Poslední listopadové soboty, kdy se na Letenské pláni konal tábor lidu, požádal jsem ráno organizátory také o slovo. Řekli mi, ať v poledne přijdu na místo. Tam jsem se dověděl, že s mým slovem se nepočítá, že však můžu jít na tribunu. Řekl jsem, že u věci, do které nesmím mluvit, nebudu dělat parádu. „O čem chcete mluvit?“ Zeptali se. „Takto se mě neptala ani stranická organizace před sjezdem spisovatelů v roce 1967,“ řekl jsem a šel.
Uražen až do zimních bot své osobnosti rozhrnoval jsem dav hrnoucí se proti mně, až jsem se dostal na volné prostranství. Ucítil jsem svěží van vzduchu a uviděl, jak svitem slunka poletuje sníh. Ten čistý a jasný děj způsobil, že se ve mně od bot nahoru zvedl slavnostní smích: Tak to je, takto to vždycky je, Ludvíku, poznáváš to? - Neboť jsem to poznával: svůj životní vjem, když jsem v roce 1946 vstoupil do komunistické strany, a doslova druhého dne s údivem a urážkou viděl její vnitřek. Cítil jsem, že jsem se odsoudil k nespokojenosti až k neštěstí, netušil jsem však, že potrvá dvacet let, než se tam dostanu k slovu, jímž se zas odekleju a osvobodím. A v tom roce 1968 jsem opravdu myslel, že jsem se z komunistické strany vysvobodil. Byl to sebeklam! Vysvobozuju se z ní až tu, na Letenské pláni, kdy se pro dostatek bojovníků propouštím z boje proti ní. Vrací se mi mládí, říkalo se ve mně, jak jsem procházel davem, v němž radostně vlály prapory, teplé šály a děti.
Další průběh té události pozoroval jsem skrz televizi. Nic osobního mi nemohlo pokazit slavnostní přesvědčení, že vyhráváme. V pozorovatelské pozici jsem ale postřehl, že bych opravdu měl co povědět a jak je dobře, že jsem nemluvil, protože zítra to povím líp. Večer jsem organizátorům opakoval své přání. „O čem chcete mluvit,“ ptal se hlas v telefonu. Řekl jsem mu to, on řekl, že se mnou souhlasí a mé přání přednese kolektivu. Ráno dostal jsem vzkaz, abych se dostavil. Když jsem se vybíral z domu, ozval se telefon a jiný hlas pravil, že mé vystoupení bylo by netaktické. To mě rozzuřilo, nešel jsem nikam a na revoluci, zostřenou větším mrazem, se zas díval v televizi. To úžasné dění nemohlo se ničím osobním pokazit; ba byl jsem rád, že mě zas nepustili ke slovu, protože teď jsem jistotně věděl, co tu chybí a jak to nejstručněji a nejvýrazněji říct.
Druhého dne ráno jsem telefonoval do ústředí, že chci něco říct na Václavském náměstí, a když nebudu smět, „najdu si vlastní náměstí!“, zařval jsem jak funkcionář odstrkovaný od moci. Příjemný ženský hlas mě mírnil argumenty, jimiž mimoděk prozrazoval ráz jejich debaty o mně: mé těžiště je prý v psaní, pro mou řeč není pravá chvíle. Se zlostí, kterou jsem už se smyslem pro srandu hrál, jsem řekl: „Pověz jim, že já si své těžiště i svou pravou chvíli určuju sám!“ Volím teď tuto pravou chvíli, abych oznámil, že své těžiště přenáším jinam: protože až na to, co jsem chtěl říct, jsem s vývojem věcí i beze mne spokojen. Možná měli pravdu, když mě nepustili k slovu, a já jsem přece zvyklý, že jich je vždycky víc. Směšnosmutné je, jak málo váží jedinec, když se i jeho silou dá veliká věc do pohybu.
K maloduché sebelítosti a urážce se tu přiznávám jen proto, že mi pomohla k novému sebeurčení: už nikdy se nestanu orgánem ničeho a nikoho, nepřijmu žádnou objednávku, nikdo mě už nezavolá ke kázni či k zasedacímu pořádku. Porážku šikovně měnit v zisk - to přece dělám pořád. Pádem starého režimu vrátilo se mi mládí, na něž mám ovšem už méně času a sil. Ale dostávám to, o čem jsem sníval, co jsem však omylem podmiňoval „svobodou pracujícího lidu“. Nejtěžší úlohou spisovatele není být s lidem, nýbrž vydržet sám či s několika sobě podobnými a blízkými lidmi.
Poučná příhoda z nejnovější revoluce mě zachránila pro mne. Připomněla mi, co jsem od všeobecné svobody chtěl já. A vida, málem bych byl porušil své poznání a rozhodnutí, jež jsem udělal v těžší době a ve větším sklíčení, kdy Milan Šimečka s jinými byl ve vězení a já v jeho botách napsal toto: „Poměry se mohou změnit způsobem, jaký si dnes ani neumíme představit... A ulice budou plny lidí, kteří jako by teprv teď dostali rozum, který mohli mít daleko dřív... Já tam nebudu.“ (Šimečkovy boty, 1982)
Lidové noviny, prosinec 1989
Dověděl jsem se, že s mým slovem se nepočítá, že však můžu jít na tribunu. Řekl jsem, že u věci, do které nesmím mluvit, nebudu dělat parádu.
