Nejstarší zvon v Havlíčkově Brodě nikdy nebyl opravován, je v dobrém stavu a funguje už sedm set let. Co z dnešní doby tu bude za sedm set let?
říká Petr Rudolf Manoušek, poslední zvonař v Čechách.
PRAHA „Vyrostl jsem ve zvonařské rodině, tak jsem se k tomu dostal,“ objasňuje Manoušek. Pro některé profese je to podle něj jediný způsob, jak s nimi začít. A platí to i u zvonařství, na které není nikde u nás nebo ve světě škola ani žádný učební obor. Manoušek sám je třetí z generace zvonařů. Firmu založil jeho dědeček v roce 1908 v Brně. „Buď se do toho narodíte, nebo začnete ve zvonárně pracovat. Tento postup je stejný ve všech zvonárnách, po celém světě.“
Rodina ke zvonařství přitom Manouška přímo nevedla. „Nikdy jsem ale netápal. Neměl jsem dilema, jestli budu třeba kosmonautem nebo tak. Když mně bylo deset, tak naši koupili dům na Zbraslavi. Představte si, jak to bylo atraktivní pro desetiletého kluka, když jsme stavěli slévárnu, tavící pec, jeřáb a takové věci, no kdo to tehdy měl!“ vzpomíná Manoušek.
„Společnost na toto řemeslo nemá kategorii, nemá ho kam zařadit. V posledních letech se setkávám s tím, že to už prostě není potřeba. Ale když puklo srdce největšího českého zvonu Zikmund, tak to potřeba bylo. A i přes záplavy bylo také srdce v pořádku a včas zase zpět na místě.“
Manoušek je v Čechách sám. Další dílna je ještě na Moravě. Zvonařství je na ústupu i v Evropě. „V každé zemi je maximálně jedna nebo dvě firmy. A třeba holandská zvonárna dělá zvonohry pro zbytek světa, Japonsko i Ameriku,“ popisuje skomírající odvětví Manoušek.
Nejsem ČKD
Manoušek měl až do povodní v roce 2002 dílnu na Zbraslavi. Ta skončila celá pod vodou. Dům je navíc památkově chráněn, takže s opravou nebo přestavbou jsou podle zvonaře komplikace. Snažil se najít i nové místo, „někde na kopci“, jak říká, ale naráží na nepochopení úřadů. „Převládá tendence vyhnat průmysl jakéhokoli druhu z měst. Tohle ale přece není průmysl! Stejně jako kovárna byla vždycky ve městě, tak do něj patří i zvonárna. Obce to tlačí do průmyslových zón, ale já nejsem ČKD,“ říká Manoušek. „Ve Švýcarsku je asi 600 let zvonárna uprostřed města hned vedle nádraží a nikomu to nevadí. Nezkoušíme zvony o půlnoci. Přesto se to děje, paušálně jde jakákoli výrobní činnost ven z města,“ dodává Manoušek.
Zvony opravuje a vyrábí u přátel v Nizozemí v dílně osm set šedesát kilometrů od původní zvonárny. „Po povodni mi všichni nabídli pomoc, nářadí a prostor. S Holanďany jsem měl zkušenost, dělali jsme spolu mobilní zvonohru. Navíc je to největší zvonárna na světě, prostor, který jim zaberu, tak nepostrádají. Z profesního hlediska je to navíc obrovská škola,“ uvádí Manoušek.
Své zvony poznám
Manoušek říká, že své zvony pozná každý pořádný zvonař. „Dá se to těžko specifikovat, je to barva zvuku... To bylo v rukopise každého zvonaře. Tak, jako pěvce poznáte podle zvuku hlasu, tak můžu poznat svůj zvon. Na papíře to vidět není, ale je to dáno charakterem hlasu a barvou.“ Sám se také vždycky zastaví, když jede nebo jde kolem zvonících zvonů. „Často si také načasuji průjezd na dobu, kdy zvoní, abych si je poslechl.“
Když pukne srdce, není to zásah do zvonu. Když je kvalitně opravené, zvonu se vrátí jeho hlas. Když ale praskne celý zvon, hlas se úplně ztratí. „Je to věda. Svářeči mi říkají, svařuju součásti na jadernou elektrárnu, tak umím i zvon. Nic proti, já zase svařuju zvony, ale nesvařoval bych reaktor, protože nevím, co to potřebuje. U zvonu nejde totiž jenom o mechanické spojení, ale použití stejné slitiny jako kolem. Je nutné analyzovat nečistoty v původní slitině, kterou naši předci nedokázali tolik vyčistit.“
Zvony se odlévají z 99,99procentního bronzu. Jen do drobných nebo lodních zvonů se přidávají další příměsi, například antimon. Lodní zvony totiž musejí mít nepříjemný, pronikavý, ostrý hlas.
Na kila se počítat nedá
Vyrobit zvon trvá déle než měsíc a Manoušek paralelně pracuje na více zakázkách. „Výrobě předchází sochařská práce na výzdobě, výpočty profilu a tak dále. Na Zbraslavi jsme měli produkci čtyřicet až padesát zvonů ročně,“ tvrdí Manoušek. „Cena zvonu se nedá snadno vyčíslit, třeba že by se to počítalo na kila. Vždycky jde o práci na zakázku,“ vysvětluje. Zvonky na kapličky kolem třiceti až čtyřiceti kilogramů se závěsem, srdcem, konstrukcí a ložisky stojí něco přes padesát tisíc. Vždy se ale zvonař snaží opravit zařízení po zmizelých nebo ukradených zvonech.
Zvonařství však není velký byznys, a ani nikdy nebyl. „Platí pořekadlo, že spokojený zákazník, ztracený zákazník. Pokud pro někoho odlijete zvon, který vydrží tisíc let, tak už za vámi s objednávkou nepřijde. Je to z obchodního hlediska nesmysl, ale tak to prostě musím dělat,“ říká Manoušek.
Zvony se kradou jako nikdy
„Krade se stále víc. Dělám náhradní zvony podle fotografií, dokonce se někde dělá dřevěný zvon, protože se obec obává, že pokud si na kapličku pověsí nový bronzový, tak jim to zase ukradnou, a chtějí mít aspoň siluetu na pohled,“ stýská si Manoušek. Nikdy se to podle něj také nedělo tolik jako v posledních letech. „Dávají se do sběrny a tam rozbíjí na kusy. Vadí mi to, ať už je to můj zvon, nebo starý gotický či renesanční. Ale dokonce jsem se setkal s názorem, že dávám těm zlodějům tipy, protože „získám kšeft“ na nový zvon. To je neuvěřitelný přístup,“ říká Manoušek.
„Zvony jsou součást kultury. Nejstarší zvon v Havlíčkově Brodě nebyl nikdy opravován, je v dobrém stavu a funguje už sedm set let. Co z dnešní doby tu bude za sedm set let?“
Čím kvalitnější počítač, tím větší špína ve zvonici
Podle Manouška není špatná ani „komputerizace“ zvonů, které hrají podle programu. U mobilní zvonohry, se kterou pořádal koncerty i v Česku, má počítač i ruční klaviaturu. „Člověk hraje lépe než počítač, má pro to cit. Ale ne každý to umí.“ Zvony řízené počítačem mají ale nepříjemný vedlejší účinek. „Těší mě, když chtějí zákazníci zvon na ruční zvonění. Ono je pak na věži čisto, protože ti zvoníci tam nechtějí být v nepořádku. Čím kvalitnější zvonící stroj instalujete, tím horší je pak stav na věži. Jestli je tam nepořádek, sídlí tam holubi, je tam špína, tak tam nikdo nejde pět deset let, dokud ten zvon počítač řídí správně.
Budoucnost růžově nevidím
Manoušek je smířen s tím, že po jeho smrti už nikdo zvony v Čechách dělat nebude. „Převládá snaha podporovat to, co nese okamžitý zisk. Tohle nenese ani moc peněz, ani se na tom nedá vydělat.“
„Nedávno skončil poslední cínař. Cínové předměty v církevních stavbách se tak vozí opravovat do Německa. Totéž se děje s varhanářstvím.“ Podpora řemesel ze strany státu také mizí. „V roce 2000 jsem tu měl sjezd zvonařů a měl jsem doslova ješitnou radost, když jsem jim ukazoval některé své zvony. Norové a Švédové kolem nového zvonu chodili a říkali, tak tohle se u nás dělalo naposled před šedesáti lety, to už nikdo neumí, to je úžasné, že tu máte ještě lidi. Jen za minulých osm let už ale zmizelo tolik řemeslníků... Už to nikdy nikdo umět nebude. Všechny vědomosti, archivy, dokumentace, výkresy, tabulky a zvukové nahrávky zmizí. Když to mám říct brutálně, až já nebudu, tak to někdo vyveze do sběru a spálí.“
***
PETR RUDOLF MANOUŠEK
Rodina: „S postupem času vidím, že rodina je velmi cenná část života. Když si vzpomenu na svoje mládí, tak díky rodině a rodinnému prostředí jsem se k té práci dostal a nelituju toho. Tím víc mne mrzí, že jsem zůstal sám.“
Auto: Teď mám malého Peugeota 106, je užitečný do měst. Na stěhování zvonů z Holandska domů mám velkého Peugeota Boxera. A řídím dvaadvacetitunový kamion s mobilní zvonohrou.“
Oblíbená hudba: „V autě čas od času také zvony, je příležitost udělat si obrázek o tom, co jsem udělal. Mám rád klasiku, hodně varhany.“
Volný čas: „Věnuju se zvonům. Nepovažuju za zádrhel, když kvůli zvonům musím třeba ve tři ráno někam jet.“
Dovolená: „Nejezdím na dovolenou. Je to asi špatně.
Rád se někdy zastavím cestou z práce třeba u přátel a pobudu tam třeba tři dny.“
