V kinech už běží upoutávky na Vratné lahve, vtipné a slibné, jak už to u ochutnávek filmů tvůrčího dua Zdeňka a Jana Svěráků bývá. Jejich premiérou 7. března vyvrcholí několikaleté očekávání nových snímků novodobých klasiků české kinematografie Jiřího Menzela, Miloše Formana a Zdeňka Svěráka.
LN Napsal jste film o stárnutí, už o něm zřejmě něco víte?
Je pravda, že bych tenhle scénář nemohl napsat bez jisté zkušenosti se stářím, třeba před dvaceti lety. Musel jsem si počkat.
LN I když to děláte s humorem a nadhledem, nešetříte ve Vratných lahvích ani hrdinu, učitele v penzi, ani jeho trochu zakyslou ženu Elišku. Nemáte obavy, že si vás diváci do postavy Tkalouna dosadí?
Předesílám, že to není autobiografický film. V titulcích by klidně mohlo stát to obvyklé „veškerá podobnost s postavami, které znáte, je čistě náhodná“.
LN Vypadá to ale hodně věrohodně a zažitě.
Je pravda, že mnohé věty, které říká ve filmu Dana Kolářová, pronesla už někdy v životě moje žena. Ale není pravda, že by Eliška byla kopií mé manželky. Ten film je složený z příběhů, které znám odjinud a které jsem si poskládal a vyfantazíroval, jak už to tak bývá. Naštěstí já sám to stárnutí nemám tak těžké jako Tkaloun, protože jsem se ještě nedostal před otázku, co budu dělat, až opustím svou milovanou práci. Já ji pořád mám, myslím tím divadlo a psaní. A jsem šťastnej, když pracuju. Pokud mi hlava úplně nezblbne a pokud mi to fyzická kondice dovolí, chtěl bych až do posledních dnů něco dělat.
LN Tkaloun asi taky, a v tom zřejmě je zádrhel?
Je to kantor, který dříve asi býval úspěšný, ale teď, jak stárne a přesluhuje, ztrácí chuť učit. Ve škole jsou jiní žáci, než na jaké byl zvyklý, a tak došel k poznání, že bude lepší, když toho nechá. No a teď stojí před otázkou, co doma s časem. Něco ho pudí ještě o nějakou činnost zavadit, někde být ještě platný, mít tu radost, že kdyby nepřišel, bude tam chybět. Ona ta práce v lahvárně není bůhvíco, i to prostředí je vlastně nepěkný, ale kdyby se nedostavil, budou se po něm ptát. A to zvyšuje jeho důležitost na světě.
LN Jak vás vůbec napadlo zasadit učitele právě do okýnka, kde se vracejí prázdné lahve?
Chodil jsem léta do jedné samoobsluhy a tam přijímal vratné lahve chlápek v ušpiněném zmuchlaném plášti. Byl neholenej, nerudnej. Marné byly všechny pokusy navázat s ním řeč… A já si představoval, co by tohle okýnko mohlo přinést radosti, kdyby tam byl někdo, kdo si rád s lidmi povídá – třeba i banality – vám to dneska sluší, konečně přestalo pršet, to je ale hezkej pejsek… a tak dále. A pořád jsem o tom přemýšlel, říkal jsem si, že by v tomhle odlidštěném drugstoru, kde pokladní nemá čas se na zákazníka kolikrát ani podívat a je ohlušená tím neustálým pípáním, bylo hezké mít najednou ostrůvek starého koloniálu, kde se lidi znají.
LN Pěkný nápad, ale sám o sobě by asi ještě nestačil.
Samozřejmě jsem pak musel přemýšlet, o čem ještě to bude. A tam jsem se dost zamotával.
LN A váš syn Jan vám v roli režiséra nic neodpustil…
To tedy ne. Ale myslím, že ta krušná práce, jejíž součástí bylo i to, že Honza přípravu stopnul a nechtěl film točit v té první ani páté podobě, jakou jsem mu nabízel, měla svou logickou příčinu: neprovedl jsem totiž to, čemu se v sadařství říká ozdravný řez ovocných stromů. To je i v návodech nakreslené, kde se co na stromě má cvaknout a jak tu korunku pěstovat.
LN A vy jste nápady neprostříhal?
Právě. Korunka původního scénáře byla moc hustá. Třeba jsem se pouštěl i do obrazů týkajících se náboženské sekty, kam Tkalounova dcera Helenka dochází. Ukázalo se, že to byla planá větev, která musela pryč. Nebo jsem se dostal do osidel nějakého zákazníka, kterému Tkaloun zprostředkoval koupi psa, tomu se taky věnovaly stránky a obrazy, a byla to další neplodná větev. Postupně jsem přicházel k názoru, že tu korunu musím prosvětlit a nechat v ní jenom větve, které ty kořeny jsou schopny uživit. Mohl jsem se víc soustředit jen na ty slibné a přidat i intimnější obrazy.
LN Jako jsou třeba hrdinovy noční hovory s manželkou?
Nejdřív se mi do nich moc nechtělo. Člověk se nerad takhle otevírá. Nakonec jsem ale došel k názoru, že pro obě postavy to bylo nutné. Navíc Honza nikdy nechce, aby komedie byla jen pro smích, pro pobavení. Potřebuje, aby tam byla nějaká hlubší, niterná, dojemná linka. Taky mu vůbec není líto zbavit se obrazů, které plní jen tu funkci pro zasmání. Nemilosrdně je odstřihne. To já obvykle naříkám, že je to škoda, že by se biograf zasmál. Odpoví mi, to je jedno, s příběhem to nemá nic společného.
LN Ve Vratných lahvích se nakonec podařilo divákův vztah k postavám vybalancovat. Tkalouna jste si psal na tělo, takže je sympaťák, který jde své ženě trochu na nervy…
Tkalounova rozmrzelost spočívá v tom, že si své paní váží a má ji rád, ale těch čtyřicet let soužití je přece jenom čtyřicet let. Nic nového se tam už zřejmě nestane, což je asi osud takových dlouhotrvajících manželství. Ale vlastně to asi vůbec nebyly špatné roky.
LN Váš hrdina používá výmluvné slovo: bezvětří. Do jeho pocitů se zřejmě dokážete vžít, co ale do pocitů jeho ženy?
Já se většinou do ženských postav bojím vciťovat, myslím, že toho jako chlap ani nejsem úplně schopen. Ale tady jsem se hodně snažil ji neodbýt a pochopit, jak se asi s tím Tkalounem cítí ona. My si pořád myslíme, jak to máme těžký. Ale když ona mu řekne – s tebou už není ani láska, ani legrace –, to je asi ta věta, která její situaci vystihuje dost přesně.
LN Diváky nejspíš bude bavit i jemně erotická představivost učitele Tkalouna…
Tady se to pere. Fyzický věk naráží na touhy, které nemizí. A pořád se člověku líbí holky, i když by mohly být jeho vnučkami. V tomhle filmu jsou ty mužské fantazie zasazeny do vlakového kupé, protože pod okny Tkalounova bytu jezdí pořád vlak, a když on jde spát, tak si představuje, že je v takovém tom kupé první třídy vyloženém karmínovým plyšovým potahem. Je tam s ním nejdřív průvodčí a pak ještě jedna a další a další – je to smutný a zároveň komický, tam je to asi na hraně. Tkaloun je zklamaný, že ho manželka probudí z takových představ a řekne mu, prosím tě, obrať se na druhej bok, ať tady nehekáš. Chtěl bych, aby to bylo směšný a zároveň hořký. Protože tak to v životě je.
LN Jaroslav Uhlíř ve filmu zpívá váš text písně. Jeden verš říká „Ani k stáru nemám o životě páru.“ Je to tak i s vámi?
Je. A taky tam říkám „Až mi tváře zblednou, dal bych si ho ještě jednou“ nebo „Pořád mám duši dítěte, a říkají mi starý pane“. To je můj případ. Člověk, aspoň ten, kdo píše, si záměrně udržuje jakési dětské vnímání, nějakou dychtivost, pořád se na svět díváme, jako bychom ho viděli poprvé. Jako když nám bylo deset. To jsou ty nejvýživnější zážitky, které člověk měl. A ty si udržuje i k stáru. Takže já kolikrát zapomínám, kolik mi je. V tramvaji je mi divný, že mě pustí třeba mladá holka sednout, už proto, že je to holka, ale taky protože mě vrátí na zem. Já se na tu tramvaj dívám daleko mladšíma očima, a oni mě najednou uzemní tam, kam patřím.
LN Ví se o tom, že jste na rok přerušili přípravu Vratných lahví a že váš syn je jako režisér hodně přísný. Bylo to tak vždycky?
To se vyvíjelo. Obecnou školu natočil tak, jak jsem ji napsal. S úctou a s vědomím, že táta je renomovaný scenárista a on se bude snažit mu ten scénář nezkazit. A pak se to pomalu začalo obracet trošku v můj neprospěch – začal mi do těch mých scénářů víc a víc kecat a v tomhle posledním filmu jsem už v podstatě psal tak, aby byl spokojený. Věděl jsem: tohle se mu nelíbí, to půjde pryč, tohle mu nechutná, on by asi chtěl jít tudy, tak mu to tam zkusím dát.
LN Jak to bylo s režiséry, pro které jste psal před Janem – s Oldřichem Lipským, Vítem Olmerem, Ladislavem Smoljakem, Jiřím Menzelem? Taky jste jim vycházel vstříc?
No, řekl bych, že to vždycky byla celkem snadná dohoda, byli jsme vrstevníci na podobné vlně. Třeba Vesničku střediskovou Jirka Menzel natočil myslím víceméně tak, jak byla napsaná. S Láďou Smoljakem jsme psali ve dvojici a do scénářů nám nikdo nemluvil. My jsme hlavně dialogoví scenáristé, všimněte si, že v našich filmech se pořád mluví, my vždycky trvali na tom, že si herci nesmějí nic přidávat nebo měnit, a režiséři s tím počítali. Když už jsme se s tím potili a tu větu vykroužili, tak byla podle nás asi lepší, než kdyby si s ní na place kdekdo improvizoval.
LN Vzpomenete si ještě, za jakých okolností vznikaly vaše nejdůležitější filmy?
Můj první samostatný scénář byl k filmu Vrchní, prchni! a ten se narodil náhodou, když jsem do malostranské restaurace U Schnellů přišel oblečený z divadla, v černém obleku a s motýlkem. Zvedla se spousta rukou a lidi říkali, no je to dost, domnívajíce se, že jsem vrchní. Večeřel jsem a myslel si – to je situace! Vesničko má, středisková – to už jsem taky vyprávěl, jaká to byla náhoda. Pozoroval jsem vždycky kamaráda Karla Rozkošného, to byl řidič v JZD, a jeho závozníka, který byl podobný filmovému Otíkovi. Sice jsem je znal, ale nemyslel jsem si, že by z toho mohlo něco být. A náhoda tomu chtěla, že Karel Cop z Barrandova mi zavolal, protože jsme dostali dvakrát proplacenou synopsi k filmu Na samotě u lesa a pro pořádek by tam měl být nějaký můj text. No a tak jsem během večera napsal sedm stránek a tuhletu dvojku jsem popsal. A když jsem to pak četl Menzelovi, řekl, člověče, to kupuju, to by stálo za film.
LN U Obecné školy to asi byly ty vzpomínky?
Ano, ty, co se člověku vybavují hlavně na stará kolena. Vzpomíná si i na úplné detaily, jestli bylo slunečno, jestli bylo odpoledne, vybavují se mu podrobnosti ze školy. Já nikdy tolik nevzpomínal na dětství jako od nějakých padesáti let. Zato u Tmavomodrého světa snad konkrétní impulz ani nebyl, jen že mě západní piloti přitahovali od dětství. První knížka, kterou jsem od nich četl, byla Sestřelen od Jaroslava Fajtla. A zase pomohla náhoda – pracoval jsem v rozhlase jako redaktor, a když v 60. letech už začalo trošičku tát, pozvali jsme s Jirkou Šebánkem tohohle mého hrdinu, generála Fajtla, před mikrofon do studia, což tehdy byla velká událost. No a Honzu taky letadla bavila, udělal si i pilotský kurz. Řekli jsme si, že bychom tyhle lidi měli vyzpovídat, udělat něco pro to, aby se na ně nezapomnělo.
LN A jak to bylo s Koljou?
Tam jistý zvláštní impulz přišel. Byl jsem na pohřbu v Motole a na kůru zpívala zpěvačka doprovázená nějakým kvartetem. A ona se při té vážné skladbě najednou jako zajíkla, vyvejskla – až jsme se všichni zarazili, co se tam asi stalo. A já si řekl, to jí asi někdo musel sáhnout na zadek, ona se lekla a pak teprve pokračovala. Začal jsem se zaobírat tím, jak se asi žije lidem, kteří jsou dennodenně v tom krematoriu nahoře a mají to jako povolání. Začal jsem chystat komedii o houslistovi, který byl vyhozený z filharmonie a živil se hraním na pohřbech. Ale tam jsem se zarazil, nevěděl jsem, co s tím. Pak mi Pavel Taussig přinesl úplně jiný námět. O Ruskách, které tady uzavírají fiktivní sňatky, aby získaly občanství – na tom mě zaujala hlavně jedna věc. On mi říkal – představ si, že ten kluk bude chtít vidět ruské grotesky, a jeho otčímovi se na ně nebude chtít jít, když jsme okupovaná země, ale kvůli klukovi bude muset. No a najednou mi zaklaplo, že ten, kdo ten sňatek uzavře, bude můj muzikant. Jen jsem z něj udělal cellistu, aby potřeboval toho trabanta.
LN Kdysi jste vyprávěl, že vaše rodinná spolupráce vznikla vlastně náhodou, že Obecnou školu měl točit jiný režisér…
Vít Olmer, ten si ji ode mne objednal v Košicích na dotočné filmu Jako jed. Tehdy jsme si tam vyprávěli historky z dětství a ze školy, jeho to bavilo a nabídl mi, ať to napíšu. Jenže pak mi z Barrandova zavolali, že Obecnou školu Olmer dělat nebude a že je to škoda, a co kdyby to zkusil Honza. Že by to mohlo mít určité kouzlo – film o mém dětství by natočil můj syn. Já na to kývl, ale nebyla to pro mě úplně dobrá zpráva.
LN Nevěřil jste, že to dokáže?
Honza vystudoval dokument a já věděl, že si na tom může rozbít nos. Ale hned první denní práce, které jsem viděl, mě zbavily starostí. Nejen že prokázal talent, ale taky důkladnost, jak si dal práci, jak vystihl tu poválečnou školu, jak dbal, aby všechny detaily seděly, aby kostyméři herce správně oblíkli, aby byli dobře ostříhaní, jak odpovídalo době, kterou on přece nezažil… Spojila se v něm citovost – on za těmi brejličkami vypadá jako rozumář, ale je to dojímavej kluk, citovější, než se zdá – a cílevědomost, kterou mu vštěpovala maminka. Peskovala ho – když něco děláš, dělej to pořádně, nebo vůbec ne. A to se teď zúročuje.
