Svérázný litvínovský písničkář je ukázkový selfmademan. Způsob, jakým se vypracoval z nuly na oblíbenou akvizici hlavních scén i těch největších domácích festivalů během relativně krátké doby, a to bez podpory jakéhokoliv vydavatelství či zavedeného managementu, je až udivující. Jak už je u něj tradicí, prvního dubna coby oblíbený aprílový žertík vypustil své další, v pořadí čtvrté album Desperanto.
Fungující mustr se nemění Kdo by čekal nějaké překvapení či výrazný posun, nejspíš může být zklamán. Deska je koncipována stejně jako její předchůdkyně - někde si interpret vystačí se samotnou kytarou, jinde ho doprovázejí přátelé, jednotlivé skladby jsou prokládány recitací, humor balancuje na hraně a trapnost je povýšena na stavební prvek. Nechybí už tradiční zpěv ve „svahilštině“, dvojsmysly, scattování a cizojazyčná zpestření. To, s jakou lehkostí hraje na akustickou kytaru úderně rockově, přeskakuje od funku k world music a od parodie ke křehké něžnosti, je už jen tak nějak jako bonus. Mix toho všeho je ovšem zároveň přesně tím, čím autor u „svých“ posluchačů boduje.
Na první pohled to celé vyhlíží pestře, ale ve skutečnosti by neuškodil pohled zvenku a redukce materiálu. Opakovaně se tak ukazuje, že producent, který by byl schopen postavit se Baumaxově výrazné osobnosti a ukočíroval ji, by výsledku výrazně prospěl. Stejně jako na minulých nahrávkách tu totiž vedle velmi silných písní figuruje i vyložená vata.
Pokud se ale smíříme s faktem, že moment překvapení si už poťouchlý svéráz vybral minule, stále tu zůstávají dvě skutečnosti, kvůli nimž album stojí za pozornost. Tou první je neutuchající excelentní zacházení s jazykem, ve kterém se přibližuje i těm úplně nejlepším klasikům z řad kolegů. Baumaxa si nejen hraje se slovy a jejich významy, ale vyžívá se v novotvarech a jejich nečekaných souvislostech.
Nebojí se kombinování patvarů, komolení, posunů přízvuku. Paroduje, vysmívá se a ironizuje hlava nehlava. Klidně postaví skladbu na pseudoangličtině s jamajským dialektem (Positiff Peopula) nebo mixu chorvatštiny se slovenštinou (Žestoka piča). To, že název skladby evokuje vulgaritu, ačkoliv se jedná jen o zkomoleninu chorvatského označení pro „ostrý nápoj“ - tedy to, čemu u nás říkáme „tvrdý alkohol“, je pro něj naprosto typické. O moment dále je už ale přirozeně lyrický či trefně sebekritický ke svým neřestem.
Druhou skutečností je neobyčejný autorský potenciál stavby melodií. Ve chvíli, kdy se ke kytaře připojí další nástroje hostujících hudebníků, vylupují se ze zdánlivě obyčejných písniček nadstandardně silné hity, po nichž by kdekterá popová hvězda s chutí skočila.
Kdo hledá, najde Xavier Baumaxa opět na své nové desce dokazuje, že tak jako je až geniální ve schopnosti komunikovat na svých koncertech s publikem, omotat si ho okolo prstu a učinit tak z každého vystoupení neopakovatelnou událost, dokáže i povýšit pro jiné pouhý studiový záznam tvorby na zábavný artefakt. A kromě schopnosti pobavit jen jakoby mimochodem občas zabalí do všeho svého pitvoření i nějaké to sdělení. A je už jen na posluchači, jestli se spokojí s pouhým povrchem, nebo bude hledat.
HODNOCENÍ LN *** Xavier Baumaxa: Desperanto
Vlastní náklad, 2009
