V roce 1941 jsou lidé evakuováni zMoskvy, neboť Němci postupují velmi rychle. Členové Svazu spisovatelů jedou do tatarského Čistopolu, Marina Cvetajevová, jež jako bývalá exulantka jeho členkou není, musí se synem o kus dál, do Jelabugy. Je to poslední ústrk v životě této velké básnířky.
Před odjezdem jí v Moskvě pomáhá balit Boris Pasternak, spřízněná duše. Přinesl provaz, aby si mohla převázat kufr. Jeho odolnost ohodnotil slovy: vydržel by, i kdyby se na něm člověk oběsil... Jednoho dne se pak v Jelabuze Marina Cvetajevová omluví z brigády na stavbě nového letiště – pošle místo sebe syna. A oběsí se.
Den předtím neúspěšně navštívila Čistopol, aby předala tento dopis: „Prosím, abyste mne přijali na umývání nádobí do nově otevřené jídelny Literárního fondu.“ Jelabugská bytná Mariny Cvetajevové tehdejší tragédii po létech komentuje opakováním těchto slov: „Měli spoustu věcí... mohla ještě počkat... Mohla počkat, až by všechno snědli...“ Chci se vrátit do Prahy Po odchodu z Ruska ve 20. letech žila Marina Cvetajevová s manželem a dcerou v Praze, v Mokropsech i ve Všenorech, kde se jí také narodil syn Georgij. České prostředí nezbavilo rodinu potíží. Manžel studoval a peníze téměř nevydělával, neuměl vydělávat, podobně na tom byla básnířka, jež všechna svá očekávání vkládala do honorářů za literární tvorbu. Nestačila ani trvalá finanční podpora od masarykovského státu. Tu ostatně pobírala ještě, když už žila v Paříži. A odtud pak také psala do Prahy dopisy plné stesku po městě na Vltavě.
Pražské období, společně s dětstvím, patřilo k „územím“, za nimiž se ruská básnířka ohlížela s nostalgií. Báseň Pražský rytíř je věnována oblíbené soše Bruncvíka na Karlově mostě. Ve Verších Čechám potom reflektovala pohnutou dobu 1938–1939. V básni Slzy, psané mezi 15. březnem a 11. květnem 1939, tak čteme: Už chci být bez očí, nevidět tmoucí tmu.
Svět, když se netočí s rozumem, odmítnu...
Tyto verše lze zpětně vztáhnout také na básnířčin poslední, zoufalý čin v Jelabuze. Jenže kvůli komplikované povaze pro ni byla srážka s realitou vždy těžká. A nemusely by do toho ani přijít světové války a revoluce.
Situaci, v níž se Marina Cvetajevová (1892–1941) po celý dospělý život nacházela, vystihuje možná vybájená historka. Během bojů první světové války vnikl do moskevského bytu, kde s dcerami živořila, zloděj, a když prý viděl, v jaké bídě žijí, nabídl jim peníze... A o síle osobnosti této ruské básnířky zas může vypovídat historka o Sergeji Prokofjevovi, špatném řidiči, který byl Marinou Cvetajevovou tak okouzlen, že při společné jízdě naboural do telegrafního sloupu...
Život Mariny Cvetajevové je však na takovéto historky skoupý. Jak ukazuje právě česky vydaná monografie Marie Razumovské, byl ovšem plný poezie, upřímných citů a tragédií. Vše přitom začalo docela idylicky. Matka budoucí básnířky si do deníku zapsala: „Moje čtyřletá Marusja kolem mě chodí a pořád rýmuje slova – možná z ní bude básník?“
Těžko říci, zda dětství a mládí, plné cestování po Evropě, lze označit jednoduše za šťastné. Na každý pád byla Marina Cvetajevová od tohoto starého světa velmi brzy odstřižena nejen smrtí rodičů a vdavkami již v osmnácti letech. Během války jí byl také zabaven rodinný dům a sto tisíc rublů v bance. Manžel bojoval na straně bělogvardějců a básnířka dala dcery do dětského domova s vidinou, že dostanou více jídla, než jim může nabídnout sama. Avšak mladší dcera Irina tam umřela.
Jak se Vám žije s druhou?
Živoření v Rusku končí odjezdem do Berlína, odkud se pak básnířka vydává za manželem do Prahy. A odtud, jak již řečeno, pro změnu do Paříže... Všude musí řešit stejné existenční obtíže a všude se odráží to, že je ženou plnou vnitřních rozporů.
Ruská emigrace drží pospolu, někteří ale Cvetajevové – i kvůli manželově politické angažovanosti – nemohou přijít na jméno. Básnířka si také stále v dopisech stěžuje, že kvůli péči o domácnost nemá kdy psát – přitom měla dceru již ve dvaceti letech. Věrně zůstává po boku manžela Sergeje Efrona. Vedle toho však prožila i lesbický vztah a několikrát došlo k milostnému vzplanutí pouze na základě dopisů. Zamiluje se do své představy muže, kterou pak ten reálný není schopen naplnit – a prchá. Báseň Pokus o žárlivost začíná takto: Jak se Vám žije s druhou? Prostě?
Bez problémů? Den za dnem... Ne?
Jak brzy po bezpečném mostě šla Vaše paměť ode mne...
Borisi Pasternakovi Marina Cvetajevová píše: „Nemohla bych s tebou žít – ne proto, že bychom si nerozuměli, ale protože bychom si rozuměli.“ U dalšího se doprošuje odpovědi na své dopisy, a když je obdrží, obratem odpoví, že je již zamilovaná do jiného... Dopisuje si také s Rainerem Mariou Rilkem. Plánují setkání. „Na jaře? Mám strach! Dříve! Dříve!“ píše pražský rodák, ale k setkání již nedojde, umírá.
Jenže básnířce nebylo dáno žít jen svým privátním životem. Blížila se totiž další katastrofa... Živoření ve Francii neustává, ruští dobrodinci ji navíc hojně opouštějí. Nadto dcera Alja propadá kouzlu komunismu a chce se vrátit do Ruska. Stejně tak její manžel, který se postupem času přeměnil v přívržence bolševismu, stal se agentem tajné policie a podílel se ve Švýcarsku na zavraždění „nepřítele“ Sovětského svazu...
Dcera a manžel odjíždějí. Marina se vrací později, v roce 1939, společně se synem. Jak dopadla, už víme... Manžela krátce po jejím návratu zatkli a v roce 1941 popravili. Sestra musela do vyhnanství. Dcera byla zmlácena, potratila a následně byla též poslána do vyhnanství... A syn Georgij v roce 1944 zemřel na frontě.
Šestiletá dcerka Alja v roce 1918 o matce napsala: „Je smutná, prudká, miluje Básně a Hudbu. Píše básně. Je trpělivá, všechno vždy snáší až do krajnosti. Zlobí se a miluje. Vždycky někam spěchá. Má velkou duši. Něžný hlas. Rychlou chůzi... Někdy chodí jako ztracená, najednou se probudí, začne mluvit a zase někam odchází.“
***
PORTRÉT TÝDNE Marina Cvetajevová Ruská básnířka psala krásné verše, měla hrozný osud a ve 20. letech s rodinou žila v Praze, Mokropsech a Všenorech
