Islám je dnes na Západě vnímán jako konfliktní náboženství. Státy, kde převažují jeho vyznavači, často považujeme za agresivní a nevyzpytatelné. K lepší orientaci v současných problémech islámského světa nám může pomoci ambiciózní kniha Reinharda Schulzeho.
Kniha Reinharda Schulzeho Dějiny islámského světa ve 20. století je první v češtině vydanou seriózní prací, která se zabývá vývojem islámského světa v minulém století. Nejedná se o přehlednou příručku dějin muslimských zemí, jak by mohl naznačovat titul, ale monografii předpokládající elementární obeznámenost s tématem.
Titul knihy vybízí k zamyšlení nad termínem „islámský svět“. O jeho opodstatněnosti se vedou polemiky stejně jako o jeho obsahu. Je zřejmé, že Schulze jej použil (v originálu die islamische Welt) jako termín pro tu část světa, která vzešla z islámského civilizačního okruhu. Nebývale široký záběr knihy tak kromě „centrálních“ muslimských zemí ve Středomoří, v Persii a na Arabském poloostrově zahrnuje také indický subkontinent, Indonésii a okrajově též africké, východoevropské a asijské periferie „islámského světa“. Obecně je spojování těchto zemí do jednoho objektu jen na základě převažujícího náboženství diskutabilní, zvláště pak jedná-li se o dějiny 20. století. Ve většině případů je smysluplnější seskupovat tyto země na základě ekonomické charakteristiky, politického systému či regionální spolupráce. Jednotlivé země spadající pod označení „islámský svět“, jako například Indonésie, Maroko a Turecko, jsou nejen jazykově, ale i kulturně zcela rozdílné. Islám totiž není jedinou a mnohdy ani hlavní komponentou kultury a identity jejich obyvatel.
Politika vycházející z islámu
Termín „islámský svět“ je spíše nástrojem žurnalistice vlastního zjednodušování, odrazem určité bezradnosti vůči dění „za východními hranicemi civilizovaného světa“ z evropské a americké strany a zároveň termínem politického islámu, který si rád vytváří fikci muslimských zemí sjednocených pod praporem tohoto náboženství. To, že Schulze řadí mezi islámské země i z velké části křesťanský Libanon a svým způsobem i Bosnu, otevírá široký prostor dalším polemikám na toto téma, kterým se tu nemůžeme více věnovat. Autor je ovšem arabista a islamolog zvučného jména, a tak se z problematického termínu „vylhává“ hned na úvodních stránkách. Po přečtení práce lze na jeho definici „islámského světa“ v zásadě kývnout. Předmětem jeho zájmu jsou totiž především politické proudy v těchto zemích, které se nějakým způsobem zahalují islámskou terminologií, případně staví přímo na ideologiích z islámu vycházejících.
Autorství orientalisty, nikoli historika, je na práci znát a není na škodu. Zároveň ale vybízí k otázce, mají-li dnes vědní obory, jako je arabistika, význam samy o sobě. Existují silné hlasy, podpořené akademickou praxí v některých západoevropských zemích, že arabistika a islamologie by měly být jen pomocnými vědními disciplínami „velkých věd“, např. historie či sociologie. Tento logický požadavek ale v praxi naráží na problém, že sociologové či obecní historici pak také k těmto disciplínám přistupují jako k pomocným a málokterému dobrému sociologovi či historikovi se podaří stát se také výborným arabistou či islamologem se vším, co k této kvalifikaci patří, tedy třeba se schopností vcítit se do daného prostředí, reálií, mentality apod. Tyto schopnosti a „praktické“ zkušenosti spolu s islamologickou kvalifikací jsou přitom pro korekci různých historických či sociologických hypotéz a teorií nezbytné, což dokazuje právě Schulze touto svou prací. Přestože se možná úplně nedrží zaběhlých pravidel historického psaní (což ale neubírá práci na akademické úrovni), je schopen velmi erudovaně analyzovat myšlenkové a ideologické pozadí islámských politiků a politických proudů, jak to činí např. u Sajjida Kutba a Alího Šarí‘atího nebo u definice buržoazní revoluce v islámském světě.
Český překlad německého originálu z roku 2002 nejspíš nebude plnit stejnou úlohu, jako Gombárovy Moderní dějiny islámských zemí, pojednávající o období předchozím. Schulzeho práce totiž předpokládá již základní faktografické znalosti, a není proto suchým přehledem „velkých“ politických dějin. Bez bližšího vysvětlování často odkazuje na události či osoby, které nemusí být nezasvěcenému čtenáři známy. Možná i proto je text místy poněkud hůře čitelný, a také proto, že občas nechává volně proudit své myšlenky na úkor struktury textu. Některá důležitá politická údobí určitých zemí či významné události jsou v textu vynechány nebo jen letmo zmíněny. Tvoří totiž jen referenční body pro hlavní Schulzeho linii, a tou je sledování „islámské politické veřejnosti“ v jednotlivých obdobích. Autor se staví odmítavě k časovému oddělování historického politického vývoje „Západu“ a „islámského světa“ a vychází z existence jediného „světového času“. Kniha je postavena synchronicky a snaží se postihnout situaci ve stejném období v různých částech široce definovaného „islámského“ území.
O co Schulze usiluje v první řadě je ukázat, že politické požadavky různých sociálních skupin v „západních“ a „islámských“ zemích jsou prakticky velice podobné, jsou jen vyjadřovány v různých kulturně podmíněných terminologiích. Analogicky k evropským politickým stranám tak staví do protikladu městské „nacionalistické“ kruhy (ovlivněné koloniální kulturou) a agrární „liberální“ prostředí, opírající se o tradiční autority a používající „islámský diskurs“. Velmi podstatné pro hlubší chápání islamistických ideologií a stran, zdánlivě zcela cizích „západnímu“ vnímání politických směrů, jsou Schulzeho postřehy o využívání islámského výraziva, případně jen symboliky, pro „natření“ jinak celkem globálních ideologií nebo společenských zájmů „na zeleno“. Příkladem budiž balení socialistických politik Násira nebo Kaddáfího do islámského hávu. Jiným případem, kde Schulze „odislámšťuje“ zdánlivě zatemnělé islamistické tendence, je alžírská Fronta islámské spásy (FIS), o níž autor uvádí, že „mnohé proudy v rámci FIS formulovaly politické požadavky, aniž by přijímaly nějaký jednotný islámský diskurs“.
Schulzeho dějiny jsou zaměřené na vývoj vnitřní politické scény „islámských“ zemí. Z tohoto hlediska je titul knihy poněkud zavádějící. Mezinárodní politika v nich hraje záměrně jen rámcovou roli. Škoda snad, že se autor více nevěnoval sociologickému aspektu islámské politiky a náboženství, které po této stránce prošlo během druhé poloviny 20. století důležitými změnami. Svým způsobem specifická práce zřejmě jako přehledná příručka neposlouží úplně nejlépe. Dobře ale odhaluje závoj na první pohled nám cizího vnitřního politického života „islámských“ zemí a ukazuje, že mnohé procesy podobné jako v zemích mimo tento civilizační okruh. Islám je totiž velmi často jen nástrojem, symbolem nebo zdrojem slovníku využívaného pro nejrůznější politické účely.
***
NAUČNÁ LITERATURA KNIHA TÝDNE
Dějiny islámského světa ve 20. století Reinhard Schulze Přeložil Vladimír Petkević. Vydalo nakladatelství Atlantis, Brno 2007. 448 stran.
O autorovi| ŠTĚPÁN MACHÁČEK, Autor (* 1974) je arabista a islamolog, působí v Orientálním ústavu AV ČR
