Možná nejurčitěji lze tedy odpovědět na otázku, „Komu“ je ta kniha určená. Porozumí jí nejspíš čtenář, který v životě našel bytost nebo skutečnost (domov, rodinu, dětství), s níž byl srostlý. Ještě víc porozumí ten, kdo ji ztratil a žije dál bez kořenů. Byl vyhnán z ráje, nebo spíš z rajského stavu světa, ve kterém nějakým nedopatřením i po té katastrofě zůstal. A ptá se, proč zůstal.
Vstupte Vedle Světa, který předtím nebyl se jeví předchozí knihy Slavomíra Kudláčka jako matný otisk téhož prstu vedle otisku zřetelného. Znějí v nich stejné tajemné signály. Ale Svět, který předtím nebyl dává k signálům i šifru, k postavám příběh a k příběhu mapu konkrétních míst. Na počátku všeho je setkání dvou bezejmenných lidí. On: „dávno mu minulo čtyřicet./... Chybělo mu pár nutných/ nudných rysů dospělosti/ v dobrém i tragickém smyslu/ děti a už tak velký pocit dluhu k nim.../ - pocit konečné ztráty sil.“ A ona: „Jí bylo devatenáct./ Útlá a pevná, plná síly./ Od dětství bez mámy/... Sama na začátku mládí/ dítě i přestárlá/ krutá, měla-li za nutné/ a milostivá absolutně...“
Určité je i místo a čas jejich setkání: koncem srpna na jihu Čech, v blízkosti „tajuplných třeboňských vod“ (komu se z nich vynořila vzdálená asociace na Hrubínovu Romanci pro křídlovku, nemýlí se, pokud jde o osudovost a křehkost příběhu). V tomto místě a čase se v okamžiku setkání začne odehrávat magický děj. Otevírají se vchody do světa, který předtím nebyl: krajina, „hluboce zelená voda rybníků“, srub, zahrada, houstnoucí hvězda, dubový les s bouřkou, „který bliká: VSTUPTE“.
Z tohoto bodu se vine řetězec setkávání v jiném čase a na jiných místech, v domech, krajinách, jejichž jména se zprvu skrývají, a má to dobrý důvod. Na počátku nám hlas říká, že si „nesmí půjčit ani slovo“, a to znamená nepůjčit si ani jméno města nebo člověka, ani žádný konvenční pojem. Znamená to nevyslovit příliš brzy žádné z těch použitých slov, která se zdají tak srozumitelná, ale vzniká z nich často nedorozumění: takže v knize nečteme ani slovo ráj (peklo ano), ani Bůh, a docela přiléhavá slova „zjevení, zasvěcení“ jsou odsunuta jako „bláboly“. Znamená to nepůjčovat si ani jména knih a jiných spisovatelů, být bez opor. Svět, který předtím nebyl, nelze podat slovy, která už předtím byla. Znamená to mluvit bez ozdob, nehledat rýmy, prozaickou civilní dikcí. Verše také nejsou na ozdobu, jsou účelné: jdou svou stoupavou melodií do kopce, tím se vše zpomaluje, místy zastavuje a prohlubuje vnímání obrazů a myšlenek.
Přirozenou kompozicí knihy není linie, ale hvězdice téměř geometricky přesného tvaru (po nulovém, výchozím bodě následuje sedm kapitol, v nichž se střídá po sedmi a devíti podkapitolách), po které čtenář jde dopředu, jednou na jih, podruhé na východ, a přitom se stále vrací na počátek a mnohé se dozvídá (nebo mu dochází) na přeskáčku: nejdříve navštíví klášter a až po dlouhé době si přečte jeho jméno.
Špunty konce Vedle světa, který je, a jazyka, jaký je, má před sebou básník ještě třetí, největší překážku, která se jmenuje Já. Nemůže se ho zbavit, protože mluví za sebe a nemůže se odvolat na nikoho ani nic jiného. Ale jak vyjádřit, že to, co se stalo, se nestalo jen jemu, ale světu? Že jeho osobní příběh je nadosobní? Že věty typu „Slavomír Kudláček žije v Pardubicích a pracuje jako památkář chrudimského regionu“ nic neosvětlují? Tento básník se vlastním já příliš nezabývá, je pro něj jen jedním z aktérů, dílčím pohledem na svět. Jeho hlavní oporou je hlas, a ten přirozeně přechází i v jediném verši a ději od Já k On nebo Ty. Různé typy písma naznačují různé hladiny vědomí a času. I v souvislosti s touto klouzavou perspektivou, s jakousi zaujatou nestranností, se vnucuje slovo zjevení, totiž zjevení jako žánr, způsob řeči, která nelpí na ničem vnějším, a přitom je živá a plná konkrétních symbolů.
Už v první, z hlediska všednosti „šťastnější“ polovině příběhu procházíme barokním klášterem, kde jsou "krypty zavřeny kamennými/ deskami a betonem/ jak špunty konce, promiňte/ nekonečné pauzy“ Uvědomujeme si umělost všech konců i to, že vchod do ráje se z druhé strany světa jeví často jako zeď. Zeď, „za kterou nemůžeš/ protože ji máš v sobě/ oddělena je jí láska od dosažitelnosti...“. A básník pokračuje krutě nemilosrdně k sobě i ke čtenáři: „...ochráněna tak/ před tvými tlapami/ před omakem a každodenním/ laskáním a šukáním/ zůstalo jediné:// Lze se nadechnout.“ Řeklo se, co se mělo říct Vrací se otázka, proč člověk, který poznal ráj a byl z něho vyhnán, zůstává na světě. Kniha výmluvně odpovídá: Jen takový člověk může dosvědčit, že ten rajský svět není někde v nebi nebo za kopcem či v budoucnosti, ale tady, na dosah. „On mně řekl umíraje: Svět je skryté za světem – velebné pane, jenom ve mně rozumíte!“ – Tak se obrací umírající sedlák Zezula k básníkovi v Zapomenutém světle. Jako k svědkovi, který rozumí. Už prošel tím vchodem, jako v pohádkách ten, kdo se spustil do studny, vešel do jeskyně nebo do zakázaných dveří, anebo jako ten, před kým se otevřela skála nebo tajná kniha – a vrátil se.
Jenže svědkové-básníci nejsou pohádkové postavy, chodí v civilu, převlečení za spoluobčany a kouzelné knihy musejí napsat sami. Octli se v čase už po konci pohádky a zbývá jim jen jediné: nenechat se „vyléčit“, nadechnout se k tomu, aby vyslovili svůj příběh. Dosvědčit to těm, kteří oněměli. A ukázat cestu těm, kterým se „to ještě může povést“.
„Řeklo se, co mělo smysl říct/ protože mlčelo se už tolik/ že v tělech vzklíčili hadi.“ Ano, můžeme celý život mlčky truchlit, vyčítat člověku nebo Bohu, že odešel nebo nepřišel, můžeme se s ním celý život v duchu soudit o majetek, nábytek, děti nebo slova, ale tady nám někdo ukazuje mnohem původnější cestu: nesoudit se, ale trvat na tom nejcennějším, co jsme už dostali. Protože „Nikdy se nedozvíme víc,/ než s čím jsme tehdy/ překročili práh“.
***
KNIHA TÝDNE Svět, který předtím nebyl
Slavomír Kudláček Vydalo nakladatelství Dauphin, Praha 2008. 87 stran.
