Jel jsem po eskalátorech a uviděl plakát ohlašující film O rodičích a dětech. Pak jsem stál na refýži a přijela tramvaj, na boku upoutávku na film O rodičích a dětech. A další totéž. A další totéž. Následovalo popelářské auto s nápisem „Děláme stále více pro Prahu a vaše plíce“.
Režisér Vladimír Michálek se tak po Americe Franze Kafky, Zapomenutém světle Jakuba Demla a Andělu Jáchyma Topola pustil do dalšího snímku podle literární předlohy. Nechme na filmových kriticích, zda tento kontakt literatury s filmem přinese vyšší kvalitu, než nabízí v poslední době současný český film, jako třeba... hanba jmenovat.
Novela O rodičích a dětech (2003) Emila Hakla je vlastně dialogem otce a syna odehrávajícím se během jedné procházky po pražské Stromovce. Již o něco dříve v české literatuře vyšla jiná novela, která je také dialogem dvou lidí. Jde o Technologii dubnového večera (2000) Václava Kahudy, kde se dokonce jedna z postav jmenuje Jan Beneš, což je občanské jméno Emila Hakla.
Když byla Technologie dubnového večera před osmi lety publikována, můj starší kolega se rozplýval nad závěrem, kdy postava jménem Petr Kratochvíl, což je pro změnu občanské jméno Václava Kahudy, říká: „Jednou jsem byl v lesích u Labe. Tu jsem uslyšel jakoby hodně vzdálený, slaboučký křik. Takový smutný nářek... Jako když někdo volá o pomoc... Šel jsem za tím volajícím hlasem... Po dvou kilometrech jsem si uvědomil, že mi to pískají chlupy v nose...“ Nedávno jsem měl podobný zážitek, a teprve tehdy jsem tuto pasáž plně docenil.
Emil Hakl (1958) se však nyní nepřipomene jen filmem O rodičích a dětech, ale po čtyřleté odmlce mu vyjde rovněž nová kniha s názvem Let čarodějnice. Na prozaickou scénu vstoupil povídkovým souborem Konec světa v roce 2001. Jak to u Haklových postav bývá, hlavní roli v jejich životech hraje náhoda, viz začátek titulní povídky: „Původně jsem šel jenom něco vyřídit.“ Poté se v povídce rozehrává bizarní sotvavztah, který končí erotickou scénou v botanické zahradě.
Hlavnímu hrdinovi se v závěru honí hlavou myšlenky o celém světě: „Všem napořád unikala základní věcná úvaha, že svět dost dobře nemůže skončit pro všechny najednou; jedině pro každého zvlášť. Protože skutečnost není nic jiného než soubor přání a nadějí. Konec světa je čistě osobní kategorie. Co se jednomu jeví jako konec, v tom si jiný s radostí otevře flašku a má přesný pocit, že teprve teď je to ono.“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
