„Tam to začalo, tam jsem zažil zjevení.“ Tak po letech hovořil fotograf Josef Sudek o své práci na jedinečné kolekci fotografií, ve které zachytil stavitelské práce v katedrále svatého Víta na Pražském hradě.
Výjimečnou publikaci, doprovázenou předmluvou předního katolického spisovatele té doby Jaroslava Durycha a zasvěceným úvodním slovem znalce Josefa Mouchy, právě vydalo nakladatelství Torst. Obohacuje tak svou dosud neukončenou řadu výpravných „sudkovských“ publikací. Po fotografických knihách věnovaných pohledu z okna Sudkova ateliéru, jeho portrétům, zátiším, reklamnímu období či magickému ztvárnění pralesa Mionší, tak přichází na řadu pražský chrám.
Portfolio obsahující text Jaroslava Durycha a celkem deset Sudkových fotografií vydala roku 1928 Družstevní práce k desátému obnovení české státnosti. A Torst své vydání pojímá skutečně grandiózně. Fotografií je zde o stovku víc.
Josef Sudek se svými fotoaparáty poprvé vstoupil do příšeří korunovačního dómu v létě roku 1924 ve svých osmadvaceti letech. A už tehdy toho měl muž, který se za svého života stal legendou neústupnosti a sveřepého trvání na svém, za sebou opravdu hodně. Narodil se v rodině malíře pokojů, vyrůstal jako poloviční sirotek, hned po vyučení musel do zákopů první světové války. Šrapnel mu na italské frontě utrhl pravou ruku, tři poválečné roky strávil v lazaretech, zejména v pražské Invalidovně. S přítelem Jaromírem Funkem založil čtyři roky před prací v katedrále nezávislou Českou fotografickou společnost. A také vystoupil z církve, aniž by, jak sám zdůrazňoval, přestal věřit v Boha.
Svatovítský chrám v Sudkově podání, to je mysterium, světelná harmonie, průnik vesmíru do každodennosti a také divoký nelad a změť staveniště. Sudek je zaujat sloupy prachu, kterými se prodírá světlo, míří objektivem na starodávné zdivo, snímá strnulé tváře světců, je první, kdo takto zachycuje místa po staletí trvající ve své vážnosti a nádheře.
A fotografuje také umolousané haleny, čepice naražené na uši, zajímají ho spíše zaměnitelné sedřené ruce než tváře těch novodobých stavitelů chrámů.
Práce v katedrále jsou působivým mixem cílevědomé dělnosti, docela všední, obyčejné, sakrální prostor ve kterém se dějí, je ale jakoby mimo čas. Mezi sochami světců, andělů, kněžištěm a sarkofágy s těly panovníků se povalují zednické nástroje, do očí udeří syrovost předmětů denní potřeby. Konopná lana svírající žulový obelisk jsou roztřepená, všechna ta lešení a pyramidy z fošen podpírající gotickou klenbu jsou náhle tajemnými stavbami ve stavbě.
A třeba kolečko na hromadě suti uprostřed chrámu tu náhle nabývá nečekaného významu, podobně jako socha světce se může – byť je to možná poněkud příliš industriální výzva – stát symbolem neukončitelného procesu duchovní práce a sebeobnovy, ke které filozof Sudek přece vyzýval. Prvotní portfolio bylo přijato s nadšením.
Práce ve Svatém Vítu se pro Sudka staly iniciací. Tady se dotkl podstaty, tady našel svoje směřování. Tady se to stalo: „Dotkl se vesmírného mysteria,“ jak v předmluvě k nynějšímu vydání konstatuje Josef Moucha.
Josef Sudek: Svatý Vít Torst, 2010
Svatovítský chrám v Sudkově podání, to je mysterium, světelná harmonie, průnik vesmíru do každodennosti a také divoký nelad a změť staveniště
