Den zalitý sluncem, což v Amsterodamu není zrovna běžné. Davy na náměstí Dam čekají na královnu. Je Den památky padlých. Holanďané berou pocty svým bojovníkům za svobodu vesměs velmi vážně. Okolo jsou vskutku samé pohnuté obličeje. Vlastně jim závidím. Tady by nikdo ironii a šoufky nechápal. Holt jim desítky let nikdo nediktoval, aby se řadili do průvodů. A konečně vidíme královnu! Čepice i klobouky letí dolů. Mezi všemi těmi důstojníky je ta dáma docela drobná. Nese k poctě padlým květiny. Položí je k pomníku. Následují dvě minuty ticha, kdy nikdo ani nezakašle, nohou nešoupne. Pak pár tónů z trubky. Úleva! A pak to vypukne - někde na zem letí taška, kufřík, něco. A vtom jsou všichni v pohybu, křičí. Plavu s davem, padám, dostanu pěstí, deru se přes někoho, kdo upadl. Prorazíme kovové zátarasy. Lidé se válejí po dlažbě. Teď všichni těkají očima. Nikde střelba, výbuch, teroristi, nic. Rozpačité, omluvné úsměvy. Nakop jsem vás? Sorry! Chlapík s krvavým škrábancem na tváři si zapaluje cigaretu. Policajt mě poplácává po zádech. O. K.? Někoho nesou na nosítkách. Ale už je klid, jen ty děti strašně pláčou. Ne, nic to nebylo. To loni na Den královny šílenec zabil pět lidí. Tohle nebude ani ve zprávách. Jen se někdo polekal a strhl ostatní. Ty chvíle v davu byly ale strašné. A bude to zas. Kdykoli, kdekoli.
O autorovi| Jáchym Topol redaktor LN
