Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Svoboda je pro mě nade vše

Česko

Marie Vaculíková (84), manželka Ludvíka Vaculíka

Celý život mi moc chybí maminka. I teď ve stáří. Zemřela, když mi bylo sedm. Tatínek se pak znovu oženil. Měly jsme dobrý vztah, ale „maminko“ jsem jí říkat nedokázala. Ona to ale také měla těžké -bylo jí jen 27 let a musela se starat o dvě děvčata - sestru a mě, k nimž pak přibyla ještě její vlastní dcera. Vyrůstala jsem ve Spešově na Blanensku. Přestože to byl průmyslový, dělnický kraj, měli jsme v obci jen jediného komunistu. Nepracoval, nestál o práci a pil. Už z dětství jsem si proto odnesla pocit, že komunisté se nechovají dobře. A potvrdilo se mi to, když jsem pracovala u Baťů ve Zlíně. Únorový puč tam provedli už o rok dříve. Baťovce na slovo vzaté, s podnikatelským duchem a noblesou, vystřídali lidé, kteří byli morálně i odborně pod jejich úrovní. Proto mě překvapuje, když lidé ještě dnes říkají, že se to nedalo poznat.

Že komunismus je špatný, těžko poznával i Vaculík. Ideově ho přijímal a myslel si, že chyba je v lidech: až odejdou ti a ti, bude dobře... Takhle zbloudilo mnoho intelektuálů. Pořád jsem s ním na to téma bojovala. On ale nebyl žádný komunista - to bych si ho nemohla vzít. Mravní zásady jsme měli stejné. Toužil něco změnit, proto dělal v 60. letech to, co dělal. Chtěl tím smýt svou spoluvinu - členství v KSČ.

Neustále čtu nejrůznější paměti z gulagů 50. let. Když to ti lidé museli vytrpět, tak my to přece musíme alespoň číst! Vaculík to ale vůbec nedokáže číst. Myslím, že podvědomě cítí vinu. Je sociálně laděný a komunistická strana se podle něj dopustila zrady. Moc ho to zranilo.

Baťu dnes všichni chválí, ale mně tam dobře nebylo. Přijímali každý rok tisíc dívek a tisíc chlapců, panovala tam vojenská disciplína a nebylo tam žádné soukromí. Spaly jsme ve světnicích po šestnácti, na železných palandách pod nepovlečenými pokrývkami. Před šestou nás budila siréna, pak ke korytům, rychle se umýt, tryskem na snídani a honem do továrny. Všechno bylo rozplánované a to mě ubíjelo. Já mám ráda samotu a svoboda je pro mě nade vše.

Život bez přátel by byl pustý. Půl života, čtyřicet let v komunismu, byl skutečný život jen ten s přáteli. V zaměstnání a všude jinde se člověk musel přetvařovat.

Manželství má být partnerství, ne poddanství. Když jsem poznala Vaculíka, sama sebe jsem přeškrtla. Udělala jsem z něj člověka důležitějšího, než jsem byla sama, a dostala se do velké závislosti na něm. Tehdy to tak bylo obvyklé, ale dnes bych to nikomu neradila. Každý by i v manželství měl zůstat svébytnou osobou. Když se totiž potom něco stane, přijdete o všechno. Člověk by se v manželství měl připravit na nejhorší. Neměl by si myslet, že když má vztah jistý dnes, musí to být navždy. Já jsem si to myslela. Vaculíka jsem obdivovala naprosto nekriticky. Měl mužný šarm, velkou přitažlivost. A přilnula jsem k němu o to víc, že jsem neměla maminku. On mi ji nahradil. Jsem věřící, ale na mši nechodím. Mám ráda obřady, ale ne dogmata. Do kostela chodím mimo mši, protože věřím na promodlená místa. Sednu si do ticha a jsem sama. Na mších se ostýchám, mám zábrany říkat modlitby a vstávat a sedat si na povel s ostatními.

Nejtěžší byl pro mě přelom 60. a 70. let. Byla to doba Vaculíkovy první nevěry, v roce 1968 navíc nejstarší syn Martin odešel do Francie a já byla sama na dva mladší kluky. Byt jsme měli prošpikovaný odposlechy, jedna kamera nám mířila do obýváku, druhá do kuchyně. Do té doby se nechci vracet ani v myšlenkách a sama sebe obdivuju, že jsem to vydržela. Odposlechy jsme ztratili domov a já se ho snažila udržet tím, že jsem vařila, pekla koláče, uklízela a žehlila. Nemohli jsme doma o ničem mluvit, tak jsme si psali vzkazy na mazací tabulky. K tomu zaměstnání a výslechy - byla to těžká doba.

StB mě chtěla získat ke spolupráci proti Vaculíkovi. Vykládali mi, kde je a co tam dělá, a doufali, že mě přesvědčí. Že prý se přece nenechám tak ponižovat. Čím víc do mě ale mluvili, tím víc mě upevňovali v tom, že ho neopustím.

Hodně mi pomáhala práce v manželské poradně. Bylo to v době, kdy i naše manželství procházelo krizí. (Pozn. aut. - Do diskuse se vkládá Ludvík Vaculík: „To bylo jinak: ta krize procházela naším manželstvím, ne že naše manželství procházelo krizí. My jsme za to nemohli.“) Viděla jsem, že lidé prožívají i daleko horší osudy. A také mi pomohla víra v Boha. Chodila jsem do prázdných kostelů a modlila se, abych byla pokorná. Musela jsem ze sebe vydupat ohromnou pokoru, abych to všecko zvládla. (Ludvík Vaculík: „Já také umím být pokorný. Ale nechce se mi.“) Nikdy bych se nerozvedla. Cítila jsem, že je to osudová láska. Měla jsem jediného muže a chtěla s ním zůstat. I když mi dělal takové těžkosti, měla jsem jen strach, aby se mu nic nepřihodilo. Také bych ho nikdy neopustila kvůli dětem, které ho milovaly a on je taky. Já jsem vytvářela podmínky k tomu, abychom to mohli jako rodina jakž takž přežít.

Nevěra se dá odpustit, neodpustila bych ale charakterovou chybu. Vaculík je rozený vůdce smečky. V roce 1968 byl vytržen ze společnosti okolo Literárních novin a najednou neměl co vést. Kdyby musel chodit do redakce, neměl by na nevěru čas. Ale když ho vyhodili, začal vnímat ženy. Potřeboval někoho, koho by mohl vést.

Když jsem si protrpěla Vaculíkovy nevěry, osvobodila jsem se. Dovedlo nás to k rovnocennému partnerství, které je nade všecko. Dřív jsem byla závislá víc já na něm, dnes je to naopak. Jak se někde opozdím, už je připravený mě jít hledat. Bojí se, že se mi něco stalo. Taky už beze mě nechce nic nového prožívat. Když tady má návštěvu, musím u toho sedět, protože jeho ty řeči už unavují.

Vyrovnat se s tím, že Vaculík má ještě dvě další děti s jinou ženou (spisovatelkou Lenkou Procházkovou - pozn. red.), bylo těžké. Ale dá se to. A je možné si k nim i najít vztah. S Jožinem a Cilkou se stýkám a hlavně Jožina mám moc ráda, je to chytrý chlapec. Občas zajdou k nám domů nebo na zahradu do Dobřichovic, znají se s našimi syny... Funguje to. Knihu Jak se dělá chlapec jsem nečetla. Nechci jitřit něco, co čas milosrdně přikryl. Je lepší, když člověk některé věci neví.

Letos budeme mít 60 let od svatby. Čím to, že jsme to spolu vydrželi? Já myslím, že je to v charakteru lidí. Neexistuje žádné štěstí mimo ty dva lidi. Když jsou kvalitní, vydrží mnohé. Když jsou nekvalitní, tak je sebemenší problém dovede k rozvodu.

Co je to láska? To bych se nejraději zeptala Vaculíka. (Ludvík Vaculík: Láska není to, co je na začátku, ale to, co je na konci.)

Autor: