Po hudební stránce vychází qawwali z instrumentáře severoindické klasiky. Rytmus udávají bubínky tabla, fixní doprovod „bordunových“ tónů vytváří indické harmonium, které do Indie proniklo více než před stoletím z Evropy. Rockoví znalci si možná pamatují, že pro západní publikum tento snadno přenosný nástroj znovuobjevila zpěvačka Nico z původní sestavy Velvet Underground. Nejvíce fascinující složkou qawwali je ale zpěv.
Sólového vokalistu, qawwala, doprovází party – tedy skupina, kterou tvoří sbor opakující klíčové fráze sólisty. Ve vypjatých momentech improvizace se ale zpěvák doslova promění v hlasového artistu, krkolomné řetězce tónů v závratném tempu jsou na samé hraně lidských možností. Nejedná se ale o prázdnou exhibici. Zakladatel festivalu Womad, zpěvák Peter Gabriel po předčasné smrti Nusrata Fateh Ali Khana prohlásil: „Z žádného jiného hlasu jsem neslyšel takovou duchovní hloubku. Dva z nejvýraznějších zpěváků, kteří mě inspirovali – Otis Redding a Nusrat, pro mě představují zároveň nejlepší příklady toho, jak hluboko do lidské duše může dosáhnout lidský hlas.“
Zatímco Nusrat vytvářel umělecky podložené fuze, sestava Najmuddin Saifuddin se drží tradice, která je ale ve své podstatě též fúzí, jejíž kořeny sahají až do 13. století, kdy na indický subkontinent pronikal islám. „Misionáři brzy objevili, že Indové si raději zpívají než aby poslouchali dlouhá kázání. Příběhy o Mohamedovi začali tedy zhudebňovat, a zjistili, že tohle spojení má okamžitý a daleko silnější účinek,“ vysvětluje Eva Skalla z Londýna, která dvacet let přiváží asijskou hudbu do Evropy. Zpěvy qawwali patří do širší rodiny sufijské kultury, kterou díky volnomyšlenkářství i zpochybňování islámských autorit považují fundamentalisté za kacířství. „Z těch zpěvů cítíte vášeň, emoce, hudební drama. Číst texty v překladu je fascinující, jsou o lásce v mnoha rovinách: jak v té spirituální, tak i samozřejmě v naprosto konkrétním, tělesném smyslu,“ dodává Eva Skalla.
lidovky.cz Videoklip najdete na www.lidovky.cz/kultura
