Středeční večer byl nakonec velice vyváženou a všestranně působivou přehlídkou písniček nových i osvědčených, v nichž se střídala různorodá pojetí, ale nikdy nemizela jedinečnost tvůrčího rukopisu. Sylvian neváhal občas sáhnout k repertoáru z poloviny osmdesátých let, který ostatně mnozí jeho příznivci stále považují za nejlepší; v Praze mezi ně zjevně patřili ti, kdo při každém takovém kousku vyjekli radostí.
Očividně však nebyli zklamáni ani posluchači, kterým David Sylvian coby zosobněná elegance přece jen připadá poněkud snobský a jimž snivě melancholické nálady jeho písní někdy splývají ve vytříbený, nicméně jednostranný a příliš do sebe zahleděný zvukový proud. Zpočátku totiž Sylvianova doprovodná skupina vypadala -a někdy i zněla - jako typické jazzové kvarteto, sázející na akustický zvuk a hráčské schopnosti podstatně víc než na ambientní zvukové mlhy a tajuplnou atmosféru.
Sylvian přitom seděl s kytarou v popředí a tvářil se jako folkař. Právě on, který si rozhodně nikdy neliboval v předělávkách cizích písní, sáhl hned v druhém čísle koncertu k víc než čtyřicet let staré skladbě It' ll Never Happen Again od Američana Tima Hardina. V té chvíli působil aristokratický Sylvian tak bezprostředně, že by posluchače snad ani nepřekvapilo, kdyby vzápětí spustil nějaké blues. Ale ne: zazpíval World Citizen, píseň, kterou napsal společně s japonským zvukovým šamanem Ryuichim Sakamotem, a krátce nato daly laptopové pazvuky jasně najevo, že ani spolupráce s Christianem Fenneszem (například skladba A Fire In The Forest) není zapomenuta.
Ostatně už v úvodní písni koncertu, Wonderful World z loňského alba Money For All, se nenápadně ozývaly samplované pasáže. Postupem času elektronika zřetelně nabývala na významu, ale vždy zůstávala rafinovaně skloubena s akustickými nástroji. Klavír Takumy Watanabeho tvořil významnou zvukovou složku jak v přímočaře vystavěných písních, tak v rozvolněných zvukových plochách, „živý“ saxofon občas zněl souběžně s nasamplovanou trubkou, Keith Lowe střídal kontrabas a baskytaru. Bubeník Steve Jansen, Sylvianův dlouholetý souputník, chvílemi odkládal paličky a kouzlil se syntezátorovými zvuky.
Nikdy se však neztrácely základní písničkové struktury. David Sylvian prostě má mimořádný cit pro vyváženost: třeba když poměrně radikální ukázku spolupráce s Fenneszem bezprostředně vystřídala skladba Ghosts z repertoáru dávné Sylvianovy kapely Japan, bylo dobře znát, jak pečlivě jsou všechny ty zvukové proměny koncertu promyšlené. I přídavkový blok s písněmi Every Colour You Are a Wanderlust byl naservírován tak efektně, že již jakoby nebylo co dodat.
***
HODNOCENÍ LN *****
David Sylvian
Divadlo Broadway, Praha
10. října 2007
