Jenže autorka se s tímto jednoduchým žánrovým vymezením nespokojila a měla ambice promluvit na závažná témata.
Třeba jak žena trpí, když píše, jak bývá nepochopena, jak je těžké skloubit rodinu a psaní a jak si nelze pomoci, když si ji psaní „vybere". A tak dále. Škoda, protože tím stěžejní i celkem nosný nápad hry, který představuje komickou srážku skutečných hodnot s plytkostí dneška, obložila mnohomluvným, ale nicneříkajícím intelektuálním mlnem.
Po pravdě řečeno, celý nápad se dvěma zesnulými ikonami světové literatury Sylvií Plathovou a Virginií Woolfovou a pro tento případ mrtvou celebritou Ivanou T. (Trumpovou?), které nechá přechodně přebývat v jakémsi předpeklí a smažit ve vlastní nesnesitelné šťávě, není příliš původní, o něco lépe si na tohle téma vedl jistý Jean-Paul Sartre. Takže to, že peklo jsou ti druzí, není až tak velký objev.
Sofistikované mučení Hra a inscenace působí, jako by byla rozdělena do tří částí, v té první sledujeme dámy Plathovou (Magdalena Sidonová) a Woolfovou (Marie Spurná), jak se vzájemně moří, špičkují a rafinovaně dusí, neboť to jako literátky uměly již za svého života přímo sofistikovaně. Předpeklí je malá místnost s vysokými stropy, její stěny pokrývají rudé sametové závěsy, uprostřed jsou dlouhé bílé dveře a nad nimi lebka. V pootevřených devřích zahlédneme mrňavou vanu – přízemní boj o koupelnu je tu na denním pořádku.
Jak se postupně dozvídáme, dámy tu pobývají, protože po nich nikdo neteskní a nikdo jejich jména nevysloví. A tak jim nezbývá než potupně vařit ze svých knih podivné krmě, což zejména Woolfová nehezky bojkotuje. Denemarková sama prohlásila, že hru psala o sobě, o tom, co znamená obětovat psaní svůj soukromý život. Inu, proč ne, jen jestli sebereflexe prostřednictvím takových jmen až příliš nevypovídá o tom, do jakého kontextu se sama řadí.
Zkrátka obě spisovatelky si společný život činí značně nesnesitelným, ale obě si ve vzájemném pohrdání docela libují. Sylvie spí s hlavou v troubě, Virginie možná zase chrápe a tak podobně. Z větší části ale vedou umrtvující řeči. To, že v této první části se tempo propadá až na samé dno a dialog vázne, je zjevně vina neobratné režie, protože obě herečky dělají maximum, aby text zatraktivnily.
Marie Spurná hraje Virginii v místy až obludně groteskní stylizaci – působí jako pária donucený obcovat s nečistými, znechuceně polehává na sofa, povýšeně nakrucuje hlavu, z níž nesundává zlatý vavřínový věnec. Je oblečená v kalhotovém kostýmu a nonšalantně za sebou tahá tlustou deku, z níž má kolem boků vytvořeno něco na způsob sukně či vlečky. Když vaří ze svých knih, vařečku drží jako královna žezlo. Naproti tomu Magdalena Sidonová to má o hodně těžší, autorka z její postavy udělala jakýsi mix slepice a intelektuálky.
Sladce bezelstná Ivana T.
Velké oživení ovšem přichází, když na jeviště vletí Ivana T. (Jana Hubinská) ve zlatém kostýmku, doslova sršící sebevědomím. Ta o sobě nepochybuje. Oběma zírajícím obyvatelkám podivné komůrky klade bez rozpaků ty nejstupidnější otázky a je přímo zosobněním pomatených hodnot dnešního světa. Hubinská je jako Ivana T. rozkošná, zejména v bezelstné přímočarosti, s níž káže o absurdních pravidlech svého života. Předvádí celou výbavu grifů do společnosti, včetně blazeovaného pohazování kadeří. Je to silný náraz energie, a když „odplyne“, inscenace se opět propadne do podstatně méně zábavného mudrování.
Denemarkové hra místy určitě nepostrádá humor i jazykovou originalitu, ale méně pózování na výše zmíněné téma by jí prospělo. A inscenaci by zase prospěla režie, protože ta se prakticky nekonala. Absolventka FAMU Slobodanka Radun, jejíž zkušenosti jsou povýtce filmové, spíš jen tak za sebou aranžovala scény, aniž by jim dokázala vtisknout styl či názor. A také ji příliš netrápilo, že režíruje hru převážně založenou na dialozích, což je přece jenom disciplína, která na jevišti vyžaduje aspoň režijní zručnost.
***
Radka Denemarková:
Spací vady
Scéna: Petr Kunc
Kostýmy: Kateřina Štefková
Divadlo Na zábradlí, premiéra 18. 10.
