Ochrana před hlodavci i hmyzem a jako bonus propracovaný systém odvětrávání. Takový skladovací komfort nabízely obilné sýpky už před více než jedenácti tisíci let. Pozůstatky čtyř z nich odkryl americkobritský tým při výzkumu jordánské lokality Dhra’ v těsné blízkosti Mrtvého moře.
Objev pomůže objasnit, jak se z kočovných lovců a sběračů stali usedlí zemědělci, domnívají se archeologové. „Sýpky představují první krok k vytvoření zemědělských vesnic na Blízkém východě před 9000 až 9500 lety,“ podotýká Ian Kuijt z Notredamské univerzity v americké Indianě, který vykopávky vedl. Podle něj jsou skladovací prostory chybějícím pojítkem, jež pomůže vysvětlit, proč začali lidé žít pospolitě.
Návrat na místo činu Osady prvních zemědělců začal Ian Kuijt zkoumat v Jordánsku už jako čerstvý absolvent archeologie v roce 1987. Tehdy se také poprvé dostal do lokality Dhra’. V roce 2000 se s kolegou Billem Finlaysonem, ředitelem Rady pro britský výzkum v Levantě, vrátil na „místo činu“. Archeologové tam usilovně pracovali několik let. Během výzkumu objevili například obytné domy s „mlýny“ a „pekárnami“ -v obydlích se našly speciální místnosti vybavené nástroji na drcení nebo mletí zrní. Nejcennějším úlovkem americko-britského týmu se ovšem stala čtveřice sýpek.
Kruhové budovy o průměru tři metry měly stěny vybudované z kamenů a hlíny, vyztužené proutím. Střecha se bohužel nedochovala ani částečně. Archeologové se ovšem domnívají, že byla plochá. Její základ mohlo tvořit proutí vymazané blátem. Uvnitř sýpky se našly kameny, na kterých v minulosti nejspíše ležely dřevěné desky, možná ještě v místech dotyku vypletené proutím či trávou. Důmyslná podlaha umožňovala cirkulaci vzduchu, a chránila tak obilí před škůdci a hnilobou, uvádí studie zveřejněná v jednom z červnových vydání časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences.
Podle radiokarbonového datování byly sýpky vybudovány před 11 175 až 11 300 lety. Ian Kuijt s Billem Finlaysonem se domnívají, že narazili na vůbec nejstarší sklady obilí. Analýzy obsahu sýpek naznačují, že se v nich ukládal divoký ječmen.
Stavba těchto skladovacích prostor dokonce minimálně o tisíc let „předbíhá“ zdomácnění obilnin. Samotné zušlechťování první z nich, pšenice, navíc trvalo podle studie Ken-ičiho Tanna a George Willcoxe zveřejněné v časopise Science stovky let. Nejstarší zdomácněné klásky pocházely z doby před více než devíti tisíci lety.
Přechod od lovu a sběru k obdělávání polí a chovu hospodářských zvířat označovaný jako neolitická revoluce měl tedy k rychlému, dramatickému zvratu velmi daleko. Vyplývá to z několika nedávných výzkumů, nejnověji pak ze studie sýpek od Mrtvého moře. Společenské proměně nazývané revoluce by tak možná lépe slušel termín evoluce.
Ukazuje se, že cesta od kočování a lovu k usedlému hospodaření byla velmi dlouhá. Její zdolání zabralo našim předkům stovky let. Způsob získávání obživy se rozhodně nezměnil během jedné či několika málo generací.
„Lovci a sběrači si chtěli jenom zjednodušit práci,“ podotýká docent Ivan Pavlů z Archeologického ústavu Akademie věd ČR. Zpočátku podle něj vlastně pouze obhospodařovali stávající zdroje. Sbírali například semena předchůdců obilnin v místech, kde rostly hojněji. Cestou k domovu nějaká utrousili, nebo je dokonce cíleně vysévali u svých obydlí, aby se pro potravu příště nemuseli vydávat tak daleko. „Mnohdy zrnka také přebírali a pro další využití si nechávali jen ta kvalitní,“ upozorňuje docent Pavlů.
Podobně vypadala i první „živočišná výroba“- lidé si začali ochočovat stáda volně žijících zvířat, a nevědomky je tak domestikovali. „V případě ovce a kozy k tomu došlo patrně před 11 000 až 11 500 lety,“ odhaduje René Kyselý z Archeologického ústavu Akademie věd ČR. Upozorňuje také, že nejstarším domácím zvířetem je pes. Nálezy kosterních pozůstatků ho po bok člověka řadí už před čtrnácti tisíci let.
Ovce a kozy sloužily podle Kyselého nejprve jako zdroj masa, případně kůže. Až po čase ocenili naši předkové také mléko nebo práci domestikovaných zvířat.
Pro obřady i na hubené časy A jak vypadala cesta od sýpek plných divokých semen k polím s vyšlechtěnou pšenicí? „Semena se mohla v sýpkách soustřeďovat kvůli určitým obřadům, svátkům nebo také jako příprava na horší časy,“ domnívá se Ivan Pavlů. Podle něj byla velká koncentrace semen výsledkem organizovaného sběračství, a to už lze považovat za předstupeň klasického obdělávání polí.
Zajímavou indicii, která svědčí o přechodu k zemědělství v lokalitě Dhra’, jsou i nálezy kamenných nástrojů na zpracování obilí v některých obytných domech. „Také archeologické vykopávky v dalších osadách na Blízkém východě odhalily drtidla, hmoždíře nebo třeba mlýnky,“ upozorňuje docent Pavlů. Jejich stáří se odhaduje na deset až jedenáct tisíc let.
První sklady obilí měly odvětrávání
Důmyslně řešená dvojitá podlaha chránila obsah sýpek starých až 11 300 let před hmyzem, hlodavci a plísněmi. Nahromaděné obilí, v tomto případě divoce rostoucí ječmen, se mohlo ve stavbě z kamenů a hlíny cítit jako v bavlnce.
Ze života jedné sýpky
Zhruba před 11 300 lety se začal skladovací prostor stavět (A). Po zastřešení a vybudování odvětrávané podlahy sloužil nějakou dobu svému účelu (B), až po čase podlehl zkáze (C). Zhruba za padesát let se obyvatelé osady rozhodli poničenou sýpku zrenovovat. Trochu ji zmenšili (D), vybavili novou podlahou a opět zde skladovali obilí (E). Následoval rozpad (F).
