Dnes večer začne v Berlíně filmový festival. Loni jsme na téhle gigantické mezinárodní akci měli hned několik zástupců - Obsluhoval jsem anglického krále, Grandhotel, ...a bude hůř - letos bude naše účast citelně skromnější. Naše barvy bude na Berlinale hájit jediný film: Občan Havel. Nebude sice soutěžit, a tudíž nemá šanci získat žádnou z trofejí, ale už samotné zařazení do programu mu zajistí dostatečnou mezinárodní publicitu.
Ostatně Občan Havel je aktuálně v naší domácí produkci jediným světlým bodem, který září mezi slabými, špatnými, blbými, v lepším případě nepovedenými filmy. Nic na tom nezmění ani další český titul, který se ode dneška promítá v kinech, komedie Milana Šteindlera O život. Člověk nestačí žasnout nad tím, jak bezbřehá je fantazie scenáristů a že je někdo ochoten takovou šílenost dobrovolně natočit. Ba co víc, zaplatit.
Soumrak nad domácí filmovou tvorbou by se měl rozplynout už v březnu, kdy se do kin dostane nový film Bohdana Slámy Venkovský učitel a snímek O rodičích a dětech Vladimíra Michálka. Procento kvalitních filmů kupodivu nenarůstá s počtem snímků, jež za rok vzniknou. Nicméně snad se s rostoucí kvantitou zvyšuje pravděpodobnost, že se alespoň něco podaří.
Dost by nám o tom mohli vyprávět třeba Francouzi, kteří točí jako zběsilí. Takřka denně by mohl mít ve Francii premiéru nový domácí film, ale narazit na opravdu dobrý francouzský snímek dá dnes velkou práci. Člověk se musí prokousat hromadou balastu, a pak možná objeví něco, co stojí za vidění. Francouzi si tento velkorysý systém pokusů a omylů mohou dovolit, jejich systém podpor a dotací to umožňuje. Ale co my, máme na to? A nejde jen o peníze...
O autorovi| Darina Křivánková, redaktorka LN
