Při pohledu na knihovnu jeho otce lze pochopit, že vytvoření té vlastní musí být pro syna opravdu náročné. „Má knihovna je zatím zamořena ročenkami a pracovními publikacemi, které do opravdové knihovny nepatří,“ vysvětluje.
Ačkoliv předesílá, že moc nečte, má řadu oblíbených autorů a patří prý ke čtenářům systematikům. „Když začnu číst nějakého autora, snažím se od něj přečíst vše, co je k dispozici.“ Naučil se prý číst neobvykle brzo, což vysvětluje tím, že neustále doháněl staršího bratra. První kniha, kterou přečetl, byla O letadélku Káněti od Bohumila Říhy. Později začal číst foglarovky a verneovky. „Když to táta viděl, snažil se mi opatřit co nejvíce jejich knih.
K Vánocům jsem pak dostával třeba vydání v kůži.“ Později začal číst knihy o sportu. Jeho hrdinou se stal redaktor a komentátor Josef Laufer, který jako první Evropan v roce 1926 odvysílal sportovní přenos. V 60. letech napsal knihu Hokej, můj osud, která Roberta zřejmě zvláště zasáhla. Postupně přečetl všechny knihy o sportu, jež byly v češtině k dispozici.
Jeho nejoblíbenějším autorem je Milan Kundera, a to hlavně díky Nesmrtelnosti. Jak by měla ideální Zárubova knihovna vypadat? „Asi jako ta rodičů,“ přemýšlí, řadil by ji podle autorů.
Z našeho seriálu jej zaujala knihovna Jiřiny Šiklové.
Líbila se mu svou tvůrčí zabydleností. „V knihovně musí být hodně knih a málo volného místa, aby se dovnitř moc neprášilo, alespoň si myslím, že to tak funguje.“ ?
***
ROBERT ZÁRUBA
První kniha, kterou Robert Záruba jako předškolák přečetl, byla „O letadélku Káněti“ od Bohumila Říhy.
V šestnácti letech jako jediný ze třídy přečetl všechny díly F. L. Věka.
Jeho oblíbeným autorem byl sportovní redaktor a komentátor Josef Laufer, který v roce 1960 napsal knihu „Hokej, můj osud“.
Na dovolenou jezdí Záruba s přibaleným Kafkou.
