Aaby nás Pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil... Ta stará a pěkná věta, s níž se člověk obrací s prosbou k sobě a zároveň nad sebe, nějak mizí z našeho českého světa.
Myslet „zdravě“, to jest jasně a uměřeně, diferencovaně a s vkusem, s odstupem a s odpovědností v Čechách bohužel nikdy nebylo moc zvykem. Byť národ zjevů docela mírných, milujeme extrémy, přehánění, radikalismus a blbnutí někdy až na kvadrát. Jsme sice nábožensky vlažní až studení, ale jakási mystická roztouženost spojená s vůlí postavit se „proti všem“ námi zmítá. Nenechme se mýlit školními obrazy a chlácholivými představami o sobě samých, které nás líčí jako lid rozvážných mužů a uvážlivých žen. Ve skutečnosti se v Čechách vedlo iracionalitě a výstředním skopičinám dobře až běda. Někdy to mohlo být i zábavné: české dějiny jsou plné lidových cvoků i vysoce postavených šílenců, ale na obskurantismu se dlouho stavět nedá. Po čase si člověk začne klepat na čelo a bát se i o zbytky toho svého – rozumu.
Co všechno je třeba schopen napovídat náš milý Karel Gott. Nebo kdo všechno je ochoten vážně poslouchat „enigmatickému“ blábolení Daniela Landy a být uhranut jeho zpod kapuce hledícím zrakem mstitele: ve čtvrtek běžel zajímavý dokument režisérky Eriky Hníkové o inscenaci jeho „mystikálu“ Tajemství Zlatého draka v Brně a bylo truchlivé vidět ty kdysi inteligenci projevující umělce, kteří teď už blábolí s ním. Nebo v co za hnízdo excentriků se v posledních letech proměnil Pražský hrad... Jaké podivíny a rozumbrady shromáždil pan prezident kolem sebe! Jeden se projevuje jako jurodivý mystik, mluví o božím vnuknutí, o mediálních spiknutích, o tajemném hlase, který k němu doléhal z Kristovy tváře. Druhý, radikální anarchorocker, se nechal zase slyšet, že by zrušil zákony a zavedl ten jeden tržně Boží, čímž by zvítězila pravá volná láska asi jako za husitských chiliastů, v jejichž stopách věrně ve své bláznovosti jdem.
Kdyby nás Pánbůh aspoň při zdraví zachovati ráčil.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
