Právem tvrdíme, že od nás pocházejí nejlepší kazatelé,“ píše se v knize Příběh velšského života a myšlení z konce 19. století. „Nebyli to asketičtí učenci, ale nebojácní a pracovití farmáři, tesaři a kameníci,“ dodává v pamětech slavný Velšan, člen kapely Velvet Underground, skladatel John Cale.
Velšská skupina Manic Street Preachers od lidových kazatelů převzala nejen část svého jména, ale i pohled na duši moderního člověka a sociální spravedlnost. O rockové hudbě coby zanikajícím umění pro nemajetné mluvil krátce předtím, než populární „Manics“ vystoupí jako hlavní hvězda letního festivalu v Trutnově, basista Nicky Wire.
* LN Jak by se dal shrnout úspěch Manic Street Preachers - můžeš mít radikální názory, ale nesmíš zapomenout na chytlavé melodie?
Když jsme vyrůstali, věděli jsme, že spoustu našich oblíbených kapel nikdy dokážeme napodobit. Třeba Joy Division... Abychom se dostali k masovému publiku, tušili jsme, že naše hudba musí být přehnanější, velkolepější. V našich melodiích jsou destilované nahrávky kapel jako ABBA, Queen nebo Neila Diamonda, které jsme poslouchali z desek rodičů. Některé kapely se dokážou vyslovit přímo, pro nás je tím zprostředkovatelem populární písnička. Třeba If You Tolerate This, Your Children Will Be Next je dost složitý text o občanské válce ve Španělsku a boji proti fašistům, ale zároveň má tak pěknou melodii, že z ní byl nakonec celosvětový hit.
* LN Z vašeho textu k téhle skladbě se stal populární slogan: „Jestli vám tohle nevadí, jednou to mohou odnést vaše děti!“ Nezní to jako hřímání kazatele?
Místo a prostředí, v kterém jsme vyrůstali, jsou pro nás zásadní. James (Bradfield, kytarista kapely) zpíval v kostelním sboru, Sean (Moore, bubeník) hrál v pochodové kapele, to jsou typicky velšské věci. Měli jsme tradiční velšskou výchovu uvnitř naší komunity. Politika byla neustále na talíři, přišly stávky horníků, potom Margaret Thatcherová, které nezáleželo vůbec na nikom... To všechno je na našich deskách slyšet.
* LN Před devíti roky jste jako první slavná kapela ze Západu koncertovali na Kubě, setkali jste se s Fidelem Castrem. V té době už chtěl každý hrát hlavně v Číně, kde je obrovský trh, ale proč proboha na Kubě?
Samozřejmě jsme tam nehráli pro peníze. Jako Velšani rozumíme tomu, jaké to je žít vedle mocnějšího souseda, co znamená být otloukánek. Castro je samozřejmě velice komplikovaná a konfliktní postava. Nikdy jsme netvrdili, že jde o nějakého skvělého vůdce, který má ve všem pravdu.
* LN Ale jak se svobodomyslný člověk vypořádá s námitkou, že Castro zavírá lidi do vězení jen za jejich názory?
Já s tou námitkou souhlasím. Je to podobné, jako když si Bono potřásl rukou s Georgem Bushem, aby pomohl Africe. Kdejaký politik má na rukou krev. Na Západě máme naštěstí demokratický systém, jak se takových zbavit, což komunistické země nemají. Kritiku vůči nám chápu, ale nemám dojem, že jsme Castrovi dělali reklamu. Kuba je ovšem někdy vykreslovaná jako zbídačená země, přitom se tam lidi dožívají průměrně vyššího věku než v Americe.
* LN „Chceme prorazit v rádiu. Je to náš poslední pokus o masovou komunikaci,“ řekli jste britskému tisku k desce, kterou vydáte na podzim. Tvářili jste se přitom vážně?
Samozřejmě, že je to třeba brát se smyslem pro humor. Masová komunikace... to je jen taková hláška. Při natáčení jsme si ale uvědomili, jakou vlastně máme kliku. Všichni tři jsme těsně po čtyřicítce, je to naše desáté album. Udělejme ještě jednou pořádný rámus, řekli jsme si. Dejme tam orchestr, gospelový pěvecký sbor, natočme rockovou desku, která posluchače pozvedne. Pojďme to vzít jako poslední šanci.
* LN Svou „poslední šanci“ jste pojmenovali Pohlednice od mladého muže. Názvy vašich desek i písniček vždy zněly jako jména filmů, tentokrát je filmový obrázek i na obalu desky. Kdo je ten mladý muž s polaroidem v ruce?
Na obálce je herec Tim Roth, za mlada jsme ho milovali díky seriálu Král ghetta nebo filmům Meantime a Gauneři. Pro nás to byl „hrdina dělnické třídy“. Nová deska má navíc příchuť nostalgie, k té se polaroid hodí. K myšlence, že digitální technologie něco důležitého zabíjí.
* LN Podobně nostalgický býval už kdysi na obálkách svých alb zpěvák Morrissey, vy s tím pocitem přicházíte po čtyřicítce. Proto se jedna z nových písniček jmenuje Budoucnost tu byla vždycky?
Přesně tak, je to snaha vzbudit v sobě ten dávný hřejivý pocit, po kterém se stýská. Neříkám tím, že se bojíme, co přijde, ani si nemyslím, že současnost je hnusná. Podle mě ale existovaly věci, o které dnes dospívající člověk přichází. Inspirací k téhle písničce byl spisovatel JG Ballard, který tuším už v 50. letech psal o strachu, že budoucnost nepřinese nic vzrušujícího a nového, bude jen „rozlehlým, konformním předměstím duše“. Což se vlastně splnilo. A taky kniha Greila Marcuse Lipstick Traces, jeho myšlenka, že počátek snad všech druhů rebelie můžete vystopovat u mnichů v 11. století. Že dějiny jsou nekonečné opakování.
* LN Rokenrol to ale vzal hopem...
Zdá se mi, že rokenrol je mrtvý. Poslední kapela, u které bylo něco takového cítit, byli Libertines, ovšem spíš v tom divokém životním stylu. Clash, Morrissey, Rolling Stones... kdysi změnili můj život. Slyšel jsem Clash, jak zpívají o Allenu Ginsbergovi, netušil jsem, o koho jde, ale díky Ginsbergovi jsem později objevil Kerouaka a beatníky. Pro mě je rokenrol něco na způsob tajné historie.
* LN Zároveň Manic Street Preachers snad jako žádná jiná rocková kapela tíhnou ke světu sladkého popu. Píšete písničky pro Kylie Minogue, dlouho jste hráli hit Umbrella, který proslavila zpěvačka Rihanna.
Je to zábava a taky radost z pop-music, která člověku vrací pocit z mládí. Existují popové desky, u kterých nemůžete popřít, jak jsou dokonalé, byť třeba pocházejí ze světa, který je nám cizí. Navíc popová hudba někdy dokáže věci, které si rocková nemůže dovolit anebo to neumí.
O autorovi| PETR VIZINA, Autor je hudební publicista
