Na návštěvu Benedikta XVI. v České republice, která začíná dnes, se mnozí římští katolíci připravovali půl roku. Českou církev však po dvacetiletí čeká změna, která může mít širší význam pro celou společnost – nejspíš ještě na podzim papež jmenuje nového pražského arcibiskupa.
Při příjezdu k římskokatolické faře v Podbořanech se ukáže velký nápis na opadávající omítce kostela: kromě několika sprostých slov jsou tam černou barvou nastříkané tři velké šestky. Postříkané je i sklo nástěnky, která ohlašuje příjezd papeže Benedikta XVI. do České republiky.
„Ty nápisy se tam objevily přede dvěma dny. Stalo se to poprvé,“ říká farní asistentka Vlasta Bartakovicsová, která nám otevírá kostel. Je čerstvě vymalovaný, s novou dlažbou a obnovenou kryptou. Vandalství už nahlásili policii a nápisy hned otlučou nebo přemalují. Víc to nekomentují. Berou to zřejmě jako epizodu, po které musejí rychle uklidit. Děkan a místní farář Aleksander Siudzik, který má na starost třináct farností a třicet kostelů, při pohledu na ten podbořanský poznamenává: „Dobře že jsme s omítkou počkali a dali kostel nejdřív do pořádku uvnitř. To je důležitější než pěkná fasáda.“ A jak vypadá fasáda římskokatolické církve v Česku? Co je uvnitř? Jaké má místo ve společnosti a jak se staví společnost k ní? Co očekávají čeští katolíci od brzkého jmenování nového pražského arcibiskupa a českého primase v jedné osobě, který nahradí téměř po dvaceti letech kardinála Miloslava Vlka?
V osobních a e-mailových rozhovorech jsme získaly názory tří desítek lidí, kterým současnost a budoucnost zdejší církve leží na srdci, někdy v žaludku – a nejčastěji na bedrech. Obrátily jsme se na všechny české a moravské biskupy, ale také na kněze, řeholníky a řeholnice, teology, sociální pracovníky, na učitele, politiky a sociology, abychom s přispěním jejich hlasů podaly zajisté zaujatou a kusou, ale ne zcela subjektivní „situační zprávu“. Tady je.
V zemi, která nezná Pána Boha Pražský arcibiskup, respektive český primas, má mezi ostatními českými biskupy výsadní postavení: v očích veřejnosti, médií, zkrátka „světa“ totiž reprezentuje všechny české katolíky, bez ohledu na to, že faktické pravomoci má předseda České biskupské konference Jan Graubner. Další křesťanské církve dnes zastupuje předseda Ekumenické rady církví Pavel Černý.
Pražské biskupství bylo historicky nejstarší. Jeho povýšení na arcibiskupství v roce 1344 je tradičně vnímáno jako moment národní emancipace české církve od německé. První pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic položil základní kámen svatovítské katedrály a stal se prvním kancléřem Karlovy univerzity. Arcibiskupský palác stojí hned vedle Pražského hradu... A Češi si nejméně dva pražské arcibiskupy 20. století – kardinály Berana a Tomáška – pamatují a mají proč si jich vážit. Mravní autorita těchto mužů představuje pro všechny další arcibiskupy obrovský závazek. Ti už ale vstupují do úplně jiných historických podmínek. Kardinál Beran i Tomášek žili ve zřetelné opozici proti komunismu, který církev systematicky likvidoval, a to dávalo jejich slovům i činům ráz. Jejich bezprostřední nástupce kardinál Vlkměl jen zdánlivě lehčí úkol: vést církev, která už nemá v očích společnosti jasný profil ani kredit.
Zvláštní situace stávajícího českého primase je v tom, že reprezentuje menšinu v silně sekularizované společnosti. Podle loňského výzkumu STEM asi třetina občanů ČR věří v Boha, k některé církvi se u nás hlásí zhruba dvě pětiny (39 %) dospělé populace, z toho 33 procent k církvi římskokatolické.
„Není pravda, že tohle je ateistická země. Je to země, která nezná Pána Boha.“ Tato Siudzikova slova potvrzují i sociologové, kteří se religiozitou zabývají. Z obecných čísel by se dalo vysoudit, že Česko je nejateističtější zemí na světě. Letošní kniha Dušana Lužného a Zdeňka R. Nešpora Náboženství v menšině však ukazuje, že pod povrchem dat je nutno rozlišovat mnoho proudů současné spirituality. A socioložka Věra Haberlová dodává, že je velká skupina těch, kteří nevěří v Boha, ale ve „vyšší princip“ ano.
Podbořanský děkan pod pražskou arcidiecézi nespadá, navíc jako Polák a člen řádu redemptoristů má jistý nadhled. Začínal v roce 1991 na tradičním poutním místě, na Svaté Hoře u Příbrami, takže si zprvu ani neuvědomoval obrovský rozdíl mezi Českem a Polskem. V roce 1992 se však dostal do Podbořan: „Byla tu dobrá mládež, lidé, kteří hledali. Ale ne vždy jsem se cítil přijatý. Vůbec nešlo o nepřátelství nevěřících – těm jsem byl lhostejný. Největší potíže jsem měl s některými skalními věřícími. U těch jsem někdy narážel jak do zdi.“ Tehdy zvažoval i odchod, ale už se dorozuměli a je rád, že zůstal.
Takových příkladů, kdy schopný kněz dokázal farnost oživit a přitáhnout lidi, bychom mohly uvést ještě hodně. Čechů trpících předsudky vůči víře totiž není zdaleka tolik jako těch, kteří zaujímají nepřátelský postoj k církvi jako instituci. Podle Věry Haberlové vzrůstá skepse ohledně prospěšnosti církví a „podíl lidí, kteří zastávají názor, že církve potřebují k bezproblémovému působení, aby jim byl jejich původní majetek vrácen, je relativně nejnižší od poloviny devadesátých let“. Socioložka podotýká, že výzkum se konal v době, kdy se rozhodovalo o vládním návrhu na odškodnění církví v celkové hodnotě 134 miliard korun, což mohlo mít velký vliv.
Otázka je, do jaké míry lze tyto negativní postoje interpretovat jako reziduum čtyřicetileté komunistické propagandy (přičemž ani první republika nebyla katolické církvi zrovna nakloněna), a do jaké míry za ně nesou odpovědnost ti, kdo církev tvoří. To nejsou zdaleka jen biskupové, kněží a členové řádů, ale všichni čeští katolíci nerozdělně. Jenomže jsou tak nerozdělní, aby dokázali vyslat do světa jednoznačné poselství, o jehož poctivosti nelze pochybovat? V debatách o příštím pražském arcibiskupovi se navíc ukazuje, že spousta lidí stále vnímá církev jako nějaké tajné bratrstvo. Musí být svatý!
„Určitě Duka!“ – „Ne, ne, bude to Baxant.“ – „Já slyšel, že Graubner.“ – „Ale kdepak, Graubner to odmít.“ – „Bude to buď Radkovský, nebo Malý...“ Při troše snahy by se dal seznam vznikající v této drbárně, kterou lze zachytit v médiích i mezi věřícími, ještě prodloužit. Ale to za nás jistě udělají jiní, protože jména konkrétních osob v tomto případě podléhají utajení, a tudíž zvědavosti. „Vždycky výběr kandidáta na významnou církevní funkci obestírá takové mysterium, na veřejnost by neměly proniknout žádné informace o tom, jak tento proces probíhá,“ prohlásil na ČT 24 historik Jaroslav Šebek (10. 4. 2009). Ale jaképak mysterium? Ve skutečnosti se výběr a následné ustavení nového arcibiskupa, respektive biskupa, řídí Kodexem kanonického práva, který si lze půjčit v každé větší knihovně.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
V Kodexu najdeme nejen paragrafy věnované procesním záležitostem, ale i zevrubný popis předpokladů vhodného kandidáta. Vraťme se tedy od spekulací o tom, kdo by to měl být, k podstatnějšímu: Jaký by měl být?
Podle Kodexu musí: „1. vynikat pevnou vírou, dobrými mravy, zbožností, horlivostí o duše, moudrostí, obezřetností a lidskými ctnostmi, aby měl ostatní vlohy, které ho činí vhodným k zastávání úřadu, o nějž se jedná; 2. mít dobrou pověst; 3. být alespoň třicet pět roků starý; 4. být alespoň pět roků knězem; 5. být doktorem nebo alespoň licenciátem biblických věd, teologie nebo kanonického práva... Konečné rozhodnutí o vhodnosti kandidáta přísluší Apoštolskému stolci.“ Papež se při výběru kandidátů rozhoduje především na základě doporučení a referencí zástupců církevní provincie, v tomto případě české. Ta mu prostřednictvím nuncia dodá jména, jimiž se ovšem nemusí při finálním rozhodnutí řídit. O tom svědčí nedávné jmenování devětačtyřicetiletého redemptoristy Roberta Bezáka arcibiskupem trnavské arcidiecéze. Rozhodnutí papeže nahradit dosavadního arcibiskupa knězem (tedy nikoliv už vysvěceným biskupem), jehož jméno vůbec nebylo v té souvislosti v oběhu, vzbudilo rozruch nejen mezi slovenskými katolíky. Benedikt XVI. tímto gestem vyslal varovný signál členům vyššího kléru a povzbudil řadové kněze. Svou představu dobrého apoštolátu pak formuloval při nedávném svěcení biskupů v Římě: „Sloužit a darovat tak sebe sama, být nikoli pro sebe, ale pro druhé, od Boha a k Bohu – to je nejhlubší jádro poslání Ježíše Krista a zároveň pravá podstata jeho Kněžství. Takto učinil z označení služebník svůj nejvznešenější čestný titul. Tím dovršil převrácení hodnot, daroval nový obraz Boha i člověka...“
A přání českých katolíků nejsou o nic méně náročná: „Měl by být skromný, vzdělaný, ne náfuka, měl by být k lidem!“ „Skromný a pokorný.“ „Zbožný, moudrý a diplomat.“ „Mužný, přímý, moudrý.“ „Měl by přijímat lidi takové, jací jsou.“ Když všechny ty charakteristiky a nároky spojíme, dojdeme k představě, kterou ostatně pregnantně formuloval pomocník podbořanského faráře Jaroslav Pálek jediným slovem: „Svatý.“ Politik? Raději otec „V posledních dvaceti letech nesou hlavní odpovědnost za kredit české katolické církve mediálně činní čeští katolíci. Ať se hlavní představitelé církve (nebo kdokoli jiný) v obtížných situacích snažili a snaží sebevíc, jsou vždy nakonec vydáni na milost a nemilost chápavosti publicistů, kteří po léta vytvářejí české veřejné mínění,“ říká teolog Oto Mádr.
I další oslovení se většinou shodují v názoru, že na arcibiskupa nelze házet vinu za přetrvávající problémy církve. Mnozí oceňují jeho dobrou prezentaci církve v zahraničí, Pavel Černý i dobrou spolupráci na ekumenickém poli. „Kardinál Miloslav Vlk stál před nesmírně obtížnými úkoly. Myslím, že ještě nenastal čas konečného posouzení jeho působení,“ hodnotí misi dosavadního českého primase Karel Schwarzenberg a dodává: „Myslím, že jemu nelze přičítat odpovědnost za nedokončené otázky mezi Českou republikou a Vatikánem či nedořešené majetkoprávní otázky církve. Někdy mám dojem, že otázka spíše je, která stanoviska naší politické reprezentace v té diskusi člověk ještě může bráti vážně.“
Jenomže řadové duchovní, věřící a ty, kteří – ač se deklarují jako nevěřící – netrpí předsudky a rádi by v dnešním chaosu měli na dosah nějakou duchovní autoritu, majetkoprávní spory tolik nezajímají. Touží po osobnosti, jejíž slovo bude neochvějné a povzbudivé. „Především by to měl být člověk ducha,“ říká Aleksander Siudzik. „Někdy musí být primas spíš antidiplomat než diplomat, protože má být upřímný – ať mluví vhod, nebo nevhod.“
Teolog Oto Mádr vyzdvihuje na vztahu arcibiskupa k jeho nejbližším spolupracovníkům bratrství. Řadoví kněží se shodují v touze najít v něm otce, který jim bude naslouchat a bude hledat cesty, jak jim ulehčit jejich náročnou službu jak po stránce duchovní, tak materiální. Tato povinnost biskupa je ostatně zakotvena i v kanonickém právu a připomínají ji i mnozí oslovení biskupové.
O otcovském vztahu vůči kněžím mluví také premonstrát Miloslav Fiala, dříve mluvčí České biskupské konference a prezident České katolické charity. „Měl by to být vztah velice úzký, aby kněží věděli, že je bere vážně. Zároveň má být pastýřem a učitelem víry nejen pro věřící, ale i pro ostatní křesťany a všímat si i nevěřících.“ Všeobecně kladený důraz na tyto kvality prozrazuje, že právě v tomto směru mnozí vidí v působení dosavadního arcibiskupa Vlka rezervy.
Dialog mezi pastýři a ovcemi Od otázky, jaký by měl arcibiskup být, se tak dostáváme k představám, co by měl dělat. A jakými slovy by měl církev i svět oslovit. Univerzální, pro všechny srozumitelný a přijatelný kód totiž neexistuje. Oto Mádr je toho názoru, že „církev si v každé době a na každém místě sama zevnitř vytváří svůj dialogicky citlivý jazyk a své teologicky odůvodněné prostředky působení. Nepoužívá populistické triky nebo pravidla úspěšné manipulace – není to politická strana nebo reklamní agentura, nejde jí o moc nebo o kvantitu příznivců. Slouží Bohu a těm lidem, kteří opravdu hledají Boha. Pomáhá jim čestně a rozumně působit ve všech oblastech společnosti – ale ne tak, že by jim systematicky předepisovala, jak to mají dělat...“. Jezuita Milan Glaser, redaktor Rádia Vatikán, potvrzuje, že dobrý (arci) biskup má možnost působit svým slovem i za hranicemi církve, ovšem podle jeho názoru „nesmí mluvit apodikticky“ a neměl by upadnout do „křečovité snahy vyniknout a ukázat se“.
Vztyčený prst a kázání morálky většina oslovených považuje za záruku nezdaru: u nekatolíků takový postoj vzbuzuje pochopitelně posměch a znechucení. A na káravý tón nejsou naladěni ani dnešní katolíci. V této souvislosti není od věci převrátit směr naší základní otázky: nejde jen o to, jaké jsou představy lidí o ideálních pastýřích, ale jak tito pastýři smýšlejí o svém stádu. Z některých pastýřských listů by se mohlo zdát, že nevalně. Samy za sebe můžeme zodpovědně prohlásit, že nám nikdy nepřišlo na mysl považovat se za nenormální či opožděné, dokud jsme nevyslechly při letošní slavnosti Nejsvětější Trojice pastýřský list s touto útěchou: „Vnímáme však také, že nás naše víra dělá ve světě nějakým způsobem zvláštními. Dokonce se člověk může pro svou víru cítit mezi těmi, kdo ji nesdílejí, poněkud cize. Můžeme mluvit o určitém nebezpečí, že budeme vnímat sami sebe podle toho, jak nás vidí jiní: jako nějak zvláštní,,nenormální‘, opožděné, slabé...“
Stejné rozpaky vyvolávají i opakovaná varování před vilností, chtíčem a nástrahami konzumu (víme o nich!), zvlášť když se objevují třeba v textech, které mají připravit věřící na návštěvu papeže. Tady dialog drhne. Přitom není jasné, proč se biskupové ve svých společných poselstvích uchylují k jazyku Nebeklíče, když většina z nich svým osobním projevem, volbou témat i tónu vzbuzuje respekt.
Oto Mádr ovšem upozorňuje na dvoustrannost dialogu, respektive na to, že nestačí jen správně mluvit, ale že je třeba také umět poslouchat: „Právě katoličtí publicisté sami vědí, že jejich volba prostředků působení a jazyka je závislá na osobní zralosti a odpovědnosti každého z nich. Stejně tak nový arcibiskup, ať to bude kdokoli, si na základě svých životních zkušeností s Bohem a lidmi sám najde úkoly, které bude považovat za naléhavé, i svůj styl jejich řešení. Situace, do níž vstoupí, je samozřejmě závislá na tom, do jaké míry se my ostatní chystáme od něho stále jen něco očekávat, požadovat, vyžadovat – a potom známkovat –, nebo zda zaujmeme jiné, lidštější postoje.“
Tahle českobudějovická škola má pěknou fasádu a uvnitř vypadá jako ráj pro děti. A my tu nacházíme praktický a účinný postoj k nekonečným tahanicím o církevní majetek. Jsme v areálu Kongregace sester Nejsvětější Svátosti, k němuž patří kromě kostela i základní škola, školka, dvě pohádkově krásné zahrady a hřiště. Sestry, převážně učitelky, odtud byly vyhnány v roce 1950. Když se po čtyřiceti letech vrátily domů, čekaly na ně zanedbané budovy. Školu, která patří na Českobudějovicku k nejvyhledávanějším, chtěl v roce 2002 hygienik nechat zavřít. Dnes už je to škola církevní a chodí sem dvakrát víc žáků než tehdy. Dvaaosmdesátiletá generální představená kongregace Gemma Urbanová kvituje naše nadšení z tohoto prostředí slovy: „Když děti vyrůstají v kráse, otiskne se jim do duše a mají se v dospělosti kam vracet ve vzpomínkách.“ Škola neklade na žáky ani učitele žádné konfesní nároky a fakt, že zájem převyšuje kapacitu, napovídá, že ani rodiče se neobávají náboženské indoktrinace.
Žádné tmářství ani mysteria, jediná záhada je, jak šestatřicet sester sehnalo 38,5 milionu, které dosud spolykala rekonstrukce školy. Prodaly nemovitost, další náklady pokryly výtěžkem z výroby bohoslužebních rouch, částí svých důchodů a mezd a z veřejné sbírky. Stejně to ale nestačilo. Gemma Urbanová celou záhadu lakonicky objasňuje: „Říkám: Pane, ty máš nesmírné bohatství a dobře s ním hospodaříš. Vkládám to do tvé dlaně, ty to rozhodneš.“
Fakt, že se dosud vždycky objevil nějaký dárce nebo sponzor, může někomu dokazovat, že Bůh existuje. Ale pro nás je to spíš důkaz, že rozpor mezi katolickými a společenskými zájmy, který omílají politici v parlamentu, reálně neexistuje. V debatě s komunisty budoucímu českému primasovi takový argument asi nepomůže. Ale jako příklad otevřeného a plodného dialogu mezi církví a světem, po němž všichni tak volají, je to docela dobré.
***
V debatách o příštím pražském arcibiskupovi se ukazuje, že spousta lidí stále vnímá církev jako nějaké tajné bratrstvo V posledních dvaceti letech nesou hlavní odpovědnost za kredit české katolické církve mediálně činní čeští katolíci Oto Mádr teolog
O autorovi| MARKÉTA KOŘENÁ, DANIELA IWASHITA, Autorky (* 1971) jsou redaktorky a literární historičky. Plné texty rozhovorů s Karlem Schwarzenbergem, Otou Mádrem a Pavlem Čeným najdete na www.lidovky.cz/arcibiskup.
