Ptáme-li se, co odlišuje evoluční biologii od jiných biologických oborů, skončíme dříve či později u porovnávání nesouměřitelného. Nahraďme přívlastek evoluční přívlastkem buněčná nebo molekulární a budeme v podobných nesnázích. Ve všech těchto případech totiž jde o jakési metateorie, které prostupují všemi odvětvími biologie. Celá dnešní biologie díky nim sdílí jistý úhel pohledu, zabarvení, chcete-li světonázor. Nejde o jedinou možnou biologickou metateorii; dokladem je existence jiných světonázorů, jako třeba kreacionismus, teorie samoplození, naturfilosofie, antropický princip či strukturalistická biologie. Jejich příspěvek k étosu současné biologie je sice zanedbatelný, možná však stojí za to připomenout si, že totéž před 150 lety platilo i o evoluční biologii a že Carl von Linné by možná nebyl vytvořil dodnes používanou biologickou nomenklaturu, kdyby byl věřil v evoluci. Co je věda?
Evoluční teorie, podobně jako třeba teorie buněčná, bezesporu spojuje třeba hydrobiologa, odborníka na regulaci buněčného cyklu a numerického taxonoma, i když ti tři by se sotva kdy sešli na jedné konferenci. Buněčnou i evoluční biologii učíme na škole, protože obě patří ke gramatice biologie, k jejímu jádru, jsou více než jedním z mnoha speciálních biologických oborů. Bez nich by byl každý biolog negramotným. Výukovým oborem tedy evoluční biologie je. Jestli je oborem vědním, záleží na tom, co rozumíme pod samotnou vědou. Dnes se leckdy vědou rozumí jen věda experimentální; pokud ale budeme vědou rozumět všechny obory, jež se pěstují na ústavech Akademie věd České republiky (a my se za tento pohled přimlouváme), nebudeme mít samozřejmě s uznáním evoluční biologie jako vědního oboru nejmenší potíže.
„Pouhé“ řazení nálezů Evoluční teorie není metodou a lze pochybovat i o tom, že nějaké své vlastní metody má – kromě „pouhého“ řazení a hodnocení nálezů získaných metodami jiných oborů. Potíž je ovšem se slovíčkem pouze.
Opět můžeme jako analogii použít buněčnou biologii – srovnejme učebnice za posledních padesát let a uvidíme, jak byly postupně „pouze“ řazeny a vyhodnocovány nálezy z jiných oborů! A kde bychom byli bez této syntézy? A kde bychom také byli, kdyby se specializovaní odborníci nezabývali „pouhým“ řazením a evaluací k dobru nás všech? Že si tito odborníci svou práci racionalizovali, je nabíledni. Proč však máme spekulovat, zda statistické metody používané k výstavbě „evolučních stromů“ jsou pro evoluční biologii specifické nebo zda byly převzaty odjinud?
Ať už bude odpověď jakákoli, na skutečnosti samé se tím nic nemění. Ale třeba by stálo za to položit matematikům a statistikům jinou otázku: Do jaké míry právě „společenská potřeba“ ze strany biologů, možná právě evolučních, přispěla k vypracování moderních matematických postupů exaktního posuzování podobnosti?
I když však metodické vybavení evolučních biologů možná není originální, je svým způsobem výjimečné. Celá biologie je „rozkročena“ mezi vědami experimentálními a historickými. Spoléhá na jedné straně na reprodukovatelnost výsledků kontrolovaných pokusů, které by – za předpokladu příslušné kvalifikace – mohl provádět kdokoli, kdekoli a především kdykoli, na straně druhé na pozorování bytostně nereprodukovatelných, jedinečných dějů, které se odehrávají ve zcela určitém historickém kontextu. Právě studium těchto jevů zpravidla vyžaduje vedle naučených odborností i to, co se vágně dá vyjádřit jako znalectví. Historické jevy jsou tradičně především doménou paleontologie a systematickoekologických disciplín.
Knihu Profil absolventa, která je souborem popularizačních statí biologa Antona Markoše, vydalo nakladatelství Academia. Text vybrala redakce Lidových novin.
***
I když však metodické vybavení evolučních biologů možná není originální, je svým způsobem výjimečné
