Pro jeho projev je charakteristické, že se rozvíjí zároveň v několika liniích. Tento princip nedovoluje, aby autor ustrnul, aby se dostal do slepé uličky. V jeho práci se ve shodě se současným celkovým vývojem uplatňují výrazné přesahy do dalších uměleckých i mimouměleckých oblastí. Někdy kombinuje metody využívané v přírodních vědách (systematické zkoumání a experimentování), v humanitních oborech (filozofii, sociologii, archivnictví) s čistě uměleckými, které nemusí být svázány s žádnou předem danou doktrínou.
Jeho koncept pro Špálovu galerii vychází z několikaletého důkladného zkoumání konkrétních jevů či reakcí lidí nejrůznějších sociologických skupin, mnohdy náhodně vybraných. Již několik let se zabývá tzv. Gagarinovou věcí, o níž se postupně snaží získat co nejvíc informací z různých zdrojů. Chce zjistit, jak byla Gagarinova věc, která se objevila po dopadu rakety na zem po prvním kosmonautově letu do vesmíru, využívaná a také zneužívaná. Na tomto základě ji rekonstruoval a podle snímků vytvořil i rekonstrukci zdroje, který byl její neoddělitelnou součástí a který byl zničen. Názory na Gagarinovu věc se značně liší, i když ji zkoumaly přední odborné i zpravodajské instituce Sovětského svazu i Spojených států amerických. Nikdo zatím nenašel (nebo aspoň nezveřejnil) uspokojivou odpověď, k čemu sloužila a jaký byl její skutečný osud. Čím víc Černický sám proniká do struktury jejího poznání, tím víc mu (stejně jako ostatním zasvěceným) uniká její smysl. Přitom však získává úplně jiné, často nečekané informace. Třeba i o něčem, o čem neměl do té doby nejmenší tušení. Prostřednictvím dalších a dalších poznatků zjišťuje vztahy, které nikdy nebyly zveřejněny a dosud se skrývají v tajných archivech. Realita byla po léta z různých důvodů překrucovaná a zastíraná. Systematické studium mu odhaluje až neuvěřitelné souvislosti. Vlastně tak navazuje na slavného konceptualistu Josepha Kosutha, na jeho přístup ke skutečnosti a zkoumání možnosti přímého i nepřímého vyjádření jejich významů. Snaží se však ještě šířeji a hlouběji proniknout do všech souvislostí. Kvůli svým průzkumům navštívil různá vědecká pracoviště, radil se s četnými experty. Kouzlem Gagarinovy věci zůstává, že její tajemství nemůže být s největší pravděpodobností nikdy do všech důsledků odhaleno.
Experimenty s chybami Dalším principem, na kterém je práce Jiřího Černického založená, se stává teorie chyb. Autor je neruší, ale naopak vrství a kumuluje. Vždyť nic není nikdy dokonalé, i to nejprecizněji provedené dílo má zákonitě aspoň nějaký nedostatek. Není sám, kdo se těmito myšlenkami zabývá, někteří další umělci k ní ovšem přistupují z různých stran a odlišnými způsoby a za užití značně rozdílných technických postupů (Hugo Demartini, Matej Krén či Martin Zet). Jiří Černický představuje na výstavě nakolik filmů, v nichž se tímto komplikovaným a možná i nevyčerpatelným tématem zaobírá. Ve filmu nazvaném Táta vzpomíná na svého nedávno zemřelého otce. Ke svému experimentu využívá starý černobílý film, na kterém jeho otec jako malý kluk běží proti dědečkovi, který ho natáčí. Nikdy nedoběhne do nastavené náruče. Důležité však je, že Černický vrství chyby tohoto snímku. Ty se periodicky opakují, postupně se ztmavují, plocha se zaplňuje, až úplně zčerná. V dalším „defektním“ filmu autor odstraňuje z filmu Táta reálný obraz a pracuje už jen s chybami. Čas zhmotňuje prostřednictvím chyb, už bez reálného obrazu. Vzniká tak čistě abstraktní kompozice ubíhající v čase. Proces nám naznačuje, jak asi mohly vznikat třeba obrazy Pieta Mondriana, jak krystalizovala jejich stále jednodušší výsledná skladba. V dalším filmu nazvaném Enigma zvolil jiný postup. Jde o starý anonymní dokument o geniální ruském klavíristovi Svjatoslavu Richterovi, který podmanivým romantickým způsobem hraje Schubertovu sonátu B dur. Chyby tu sice problikávají, ale periodicky se nevrství, jinak by opět tmavly.
V Psychogravitaci Černický propojuje s lidskou psychikou jevy, které se odehrávají ve vesmíru. Jako umělec si samozřejmě může dovolit přesahy mezi vědou a volným tvůrčím projevem. Určité myšlenky „vmontoval“ do hlavy dívce, jíž nakonec zcela zčernají oči. Úvahy se vrství, prolínají a ve formě textů krouží kolem její hlavy, čímž opět přirozeně vznikají chyby. Nakonec se z nich stane „hororové hnízdo“, „zhroutí se do tečky“, která opouští obrazovku a odlétá pryč. Věci, kterých mi není líto Další část výstavy vychází z experimentu ve veřejném prostoru, v každodenním prostředí, s nímž Jiří Černický často a různým způsobem pracuje. Tentokrát oslovoval lidi v metru a žádal je, aby mu dali věci, kterých jim není líto. Film zachycuje neustále se zrychlující vlak, který zvolna dosahuje kamerou takřka nezaznamenatelné rychlosti, až jeho pohyb úplně přestaneme vnímat. Vzniká jen neznatelně pohyblivý abstraktní obraz, který vlastně postupně přejde v chvějivou bílou plochu. Zároveň mizí i zvukový záznam. Pak se na obrazovce objevují jednotlivé věci, které umělec v metru dostal a z nichž je sestaven obraz filmu či světa. Jde o předměty, které nemají žádnou hodnotu, ale přitom tvoří stavebnici, z níž se skládá skutečnost. Vkaždém z prvků je zakódován budoucí obraz a zároveň se vlastně ocitáme na začátku filmu.
Jiří Černický pojal výstavu jako určitou formu muzea či archivu, kde si můžeme číst nejrůznější texty vysvětlující a přibližující jednotlivé jevy či události. Zároveň návštěvníkům klade otázky, které si každý musí zodpovědět sám na základě vlastní zkušenosti. Expozice kromě toho samozřejmě přináší také silné vizuální zážitky, související se zkoumanými problémy a tématy.
***
Jiří Černický: Gagarinova věc a věci, kterých mi není líto
Galerie Václava Špály, Praha 10. září - 31. října
O autorovi| JIŘÍ MACHALICKÝ, Autor je kurátor
