Devět obrazů, které Jiří Černický vystavuje v pražské Galerii Woxart, má zvláštní tajemství. Vidíme, co je na povrchu, ale netušíme, co se skrývá uvnitř. Jestli je to také bohatá a záměrně nepřehledná skrumáž nejrůznějších prvků jako na povrchu, nebo prázdnota.
Jiří Černický dokáže vždycky překvapit, protože jeho tvorba je otevřená novým podnětům a tím i novým postupům. Zcela přirozeně reaguje na vývoj společnosti, na životní styl nejrůznějších skupin a druhů lidí. Někdy se do jeho projevu vkrádá ironie, smysl pro vyjádření grotesknosti obyčejných příběhů. Typické jsou pro něj přesahy mezi výtvarným i slovesným vyjádřením, čímž se přibližuje některým experimentujícím autorům šedesátých let (Jiří Kolář nebo Ladislav Novák), vrstevníkům nebo mladším umělcům (Zbyněk Baladrán, Ján Mančuška, Jan Šerých). Toto prolínání různých oblastí mu dovoluje jeho schopnost nezaujatě přemýšlet o tom, co se kolem nás děje, o smyslu či absurditě určitých příběhů, událostí a situací.
Současná výstava Kefírová dráha v Galerii Woxart přináší zvláštní celek obrazů či objektů, ve kterých na první pohled snad převažuje forma. Ale vzápětí si uvědomíme, že je pro ně stejně důležitý obsah. Nebo spíš tajemství, které skrývají. I když není až tak důležité zjistit, zda děje probíhající na povrchu pokračují také kdesi uvnitř. Podstatnější je, že výstava přináší otázky, na které si všichni mají najít vlastní odpovědi. Ty mohou být značně rozdílné, nebo dokonce protichůdné.
Autor svým způsobem navazuje na někdejší hnutí arte povera, využívající nejdostupnější prvky a materiály. Jimi však bylo možné vyjádřit představy o tehdejším světě stejně dobře nebo ještě přesvědčivěji než klasickými prostředky. Jiří Černický je jistě myšlenkově spřízněný s tímto mezinárodním uměleckým proudem, ale zároveň má své legitimní předchůdce i v českém prostředí. Obdobným způsobem, i když v jiné době a v jiných podmínkách, vytvářel své pozoruhodné objekty a asambláže Bedřich Dlouhý. Ten také ve své tvorbě využíval různé, nebo dokonce protikladné podněty a zcela odlišné prvky a pracoval s přísně klasickými i experimentálními postupy.
Oba umělce naprosto rozdílných generací spojuje schopnost zachovat určitou míru tajemství, o kterém můžeme sami přemýšlet, aby se tak rozvíjela i naše představivost. Vidíme sice, co je na povrchu, ale vůbec nemusíme tušit, co se skrývá uvnitř.
Jestli bohatá a záměrně nepřehledná skrumáž nejrůznějších prvků, nebo snad úplná prázdnota? Jiří Černický vychází jistým způsobem z odkazu Pollockovy action painting, ale samotnou malbu povyšuje na akci. Ta totiž v jeho podání není jen pouhým záznamem gest, ale sama proniká do prostoru, který svými gesty protíná. Což je zvlášť zřetelné u obrazů Akčnější a Ještě akčnější, které jsou uvězněné ve vitrínách, ale malba z nich uniká do prostoru. Nebo u dvojice průhledných boxů pojmenovaných Vnitřní akce, v nichž se divoce zmítá bílý odpad a černé čáry.
Hlavním znakem výstavního projektu i celého autorova dosavadního díla se stává nezbytnost názorové otevřenosti. Umělec by podle něj neměl příliš brzy „dozrát“. A sice v tom smyslu, že by neměl opakovat sám sebe ani vytvářet pouhé variace toho, čeho už dosáhl. Neměl by podlehnout a donekonečna „vyrábět“, co se po něm žádá.
Základním principem Černického tvorby je bránit se zaběhnutým klišé a trvale se osvobozovat od stereotypních přístupů, snažit se odhalovat nové vztahy, dospívat k poznání, ke kterému vede složitá a nesnadná cesta. Jen je důležité neustrnout, snažit se určité vztahy pochopit a vnímat z různých úhlů a na tomto základě je interpretovat. Pak už tolik nezáleží na tom, jaké použijeme prostředky, jestli naše představy namalujeme, nakreslíme, zachytíme fotografií, filmem nebo zaznamenáme slovy.
Jiří Černický: Kefírová dráha
Galerie Woxart, Praha, do 30. 6.
***
Autor svým způsobem navazuje na někdejší hnutí arte povera, využívající nejdostupnější prvky a materiály denní potřeby
O autorovi| JIŘÍ MACHALICKÝ; Autor je kurátor Musea Kampa a historik umění
