Fra. Královské Vinohrady, ta honosnější část. Ach ano, ty staré měšťanské domy s kovanými klikami, karyatidami, čili kamennými pannami, secese a tak. Kousíček od uřvaného I. P. Pavlova, rychle projít Tylovým náměstím, kolem banky, antikvariát Bělehradská po levé ruce, ještě kousek dál. Až ke kolejím, po nichž už tramvaje dávno nejezdí. Po schodech dolů. A tam už je Fra.
Nevím, co ten název znamená, a nechci to vědět. Trošku tajemna do toho k uzoufání přehledného světa! Žádná reklama, plakáty, nic. Ani cedulička tu není. Spříseženci tohoto zvláštního místa se o konání svých rituálů často dozvídají jak za starých časů, totiž jeden od druhého. Autobusy nabité davy do Fra nemíří. Leoš Mareš tu zatím 100 tisíc za kočírování večera nezískal. Inteligentní čtenáře Lidovek však pozvu bez uzardění. Pravda, sám při vstupu do čisťounkého interiéru trošičku trpívám závratí. Za to mohou ty proklaté androšské stodoly, ve kterých jsem, řečeno s J. A. Rimbaudem, „ztratil své mládí.“ Tady ve Fra si připadám hanebně neobratný, hned vše kácím. Průhledné židličky, kulaté stolečky, filigránské popelníky, knížečky, všechno to lítá. Nádhera dívek za barem – ano, je tu bar – mě plní takovými rozpaky, až slzím. Je to tu křehké jak někde v Japonsku a trochu studené jako na malinkatém, tajném letišti. Kvůli velikému oknu, zející výkladní skříni, se tu před zrakem ulice nelze skrýt. Ani nic z toho, co se tu mezi zasvěcenými děje, nelze zcela skrýt. I ten, kdo je tady doma, mezi svými, stejně naplňuje tu šílenost 21. století – že soukromí už neexistuje. Anebo se posunulo někam do vnitřností. Dřevěné police s knihami ovšem uklidňují. No, tak jsem to nakonec prásknul! Fra není tetovací salon, kde vás můžou prima zjizvit, relaxační koutek pro ufony či mafiánská lóže, jsme – u sta hromů! – zase v knihkupectví s kavárnou. A už v úterý (v pondělí je ve všech pořádných kulturních podnicích zavřeno!) tu uvádí spisovatel Ivan Matoušek svůj nejnovější opus Oslava. Prý je to celé o umírání. Tak přijďte taky. Bude to fajn večer.
