Pondělí 16. května 2022, svátek má Přemysl
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

tajemství vody 14 PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN

Česko

Kolem látky, z níž pramení náš život, je o to víc mýtů a marketingových triků, oč méně toho o ní víme. Proč pít vodu z vodovodu a ne z PET lahve? Co je to hladová voda? Proč má voda paměť? A kudy k nám vlastně teče?

Na průzračnou hladinu studánky v údolí Housle v pražských Lysolajích dopadá skrz vzrostlé javory paprsek světla. U přilehlé barokní kapličky s obrazem Panny Marie Sedmibolestné se tiše modlí sestra dominikánského řádu, sobotní ticho občas prořízne jen zvuk dopadající vody na dno umělohmotné nádoby. Každou chvilku si někdo přijde natočit vodu do kanystru či PET lahve. Dle legendy i dřevěné cedulky je tato mariánská studánka zázračná. Že jde o kvalitní vodu, potvrzuje rozbor z roku 2006, jenž zde visí (ten letošní někdo ukradl), i Jana Hubáčková, která v nedalekém Výzkumném ústavu vodohospodářském zkoumá vlastnosti a jakost vody už jednačtyřicet let.

„Je to opravdu zázrak, když uvážíte, kolik přes Lysolaje projede denně aut,“ říká Eva Trejbalová, zástupkyně čtyřicetičlenného občanského sdružení majitelů zdejších zahrádek. „Navíc se tu má po změně územního plánu brzy zastavět a vybetonovat celý svah, kde se stavět nikdy nemělo,“ dodává. I kvůli obavám o čistotu pramene se chce sdružení s městem soudit. „Pramen je stále slabší, od roku 2001 tak poloviční,“ říká paní Trejbalová. „Proč se musí všechno zničit?“

V uplynulých dnech plnil stránky novin dosud neobvyklý spor – naplno se rozjela marketingová válka výrobců balených vod s vodárnami. Jedni tvrdí, že jen ta jejich voda je opravdu přírodní a zdraví prospěšná, druzí, že je nesmysl utrácet spoustu peněz za něco, co můžeme mít stokrát levněji ve stejné, ne-li lepší kvalitě. V přestřelce argumentů a reklamních sloganů se tak nabízí jednoduchá otázka: Co to vlastně je dobrá voda? A jak ji poznáme?

Češi si balenou vodu oblíbili. Její prodej tady dosáhl až na 900 milionů litrů v roce 2005, loni si lidé dotáhli domů balíky s vodou o objemu 877 milionů litrů, což dělá zhruba 86 litrů na osobu včetně nemluvňat a těch, kteří pijí vodu z kohoutku. No kdo by nechtěl mít doma tu nejčistší a nejzdravější, když jí máme podle lékařů do sebe dostat denně tři litry? To už si nějakou tu korunu navíc zaslouží. Ve světle nejnovějších poznatků se ale zdá, že spíš než vodu měli výrobci vod dobrou reklamu. Podle výsledků testu 18 druhů balených vod a vody z kohoutku v pěti velkých českých městech dostala balená voda pořádně na frak a její vyhlídky nejsou nejlepší. A nejen u nás.

Obyvatelé dvoutisícového australského městečka Bundanoon uspořádali letos v červnu referendum, jehož výsledek spustil globální poprask – místní si jako vůbec první město na světě odhlasovali zákaz prodeje vody v PET lahvích. Vytočilo je, že jedna z firem hodlala čerpat miliony litrů vody z jejich podzemního zdroje a stovkami kamionů ji převážet do své plnírny v Sydney, jen aby ji mohla distribuovat jinam – s astronomickou přirážkou třeba zpět do jejich městečka. Premiér státu Nový Jižní Wales Nathan Rees se vzápětí nechal inspirovat a zakázal, aby byť jediný dolar ze státního rozpočtu padl na nákup balené vody. O zákoně regulujícím trh s balenou vodou jedná americký Kongres. V debatě zaznělo i to, co tvrdili Bundanoonští: odhaduje se, že až čtvrtina těchto „přírodních“ vod je obyčejná kohoutková natočená do lahve a prodávaná za nekřesťanskou cenu.

Aktivity na podporu obyčejné vody z kohoutku se po světě šíří jako lavina a v létě tento trend dorazil i do Česka. Nadnárodní společnost Veolia, světová vodárenská jednička, jež dodává pitnou vodu 139 milionům obyvatel ze 64 zemí světa včetně 4 milionů Čechů, připravila za potlesku ekologů, hygieniků i zákazníků pro místní restaurace projekt „Čerstvá kohoutková? Stačí říct!“. Restaurace, které se do něj zapojí (zatím přes sto podniků po celé republice, z toho osmdesát v Praze), dostanou od Veolie originální karafy na vodu z dílny designéra Daniela Piršče i mediální podporu.

A cože se vlastně po letech rekordních prodejů „lahvové“ přihodilo? Teplota planety stoupá rychleji, než se předpokládalo, a ekologie se z úzkoprofilové disciplíny stává nutností. Američtí vědci Peter Gleick a Heather Cooleyová spočítali, že jen na plastové obaly se ve světě ročně spotřebuje 50 milionů barelů ropy, což je jen o pár milionů méně, než spolkne celá česká ekonomika. Když připočteme, že některé vody pocházející z určitého pramene putují za zákazníky tisíce kilometrů, můžeme si podle autorů studie představit každou lahev ze čtvrtiny plnou ropy. Dle jiných odhadů při počtu cca 200 miliard prodaných lahví padne na jejich výrobu přibližně 2,7 milionu tun umělé hmoty a do ovzduší unikne jen při jejich rozvozu 33 200 tun CO2. Většina lahví se pak hromadí na skládkách nebo se jimi dusí ptáci a asi jen 20% lahví se použije znovu, hlavně na výrobu textilu v Číně.

Lahev rodu ženského

Podobné bohulibé aktivity se samozřejmě vůbec nelíbí výrobcům balených vod. Svaz zdejších minerálních vod přešel do protiútoku: vydal celostránkové inzeráty, kde si stěžuje, že vodu z kohoutku nelze srovnávat s minerálkou, neboť jde o jiný výrobek. Jenže zcela proti duchu svého tvrzení inzeráty porovnávají výhody balené minerální a pramenité vody s obyčejnou vodou z kohoutku a zrazují od používání kohoutkové vody, která může být podle nich závadná kvůli starému potrubí, používání chlóru a zbytkům chemie z životního prostředí.

Minerálky, tedy vody s vyšším obsahem rozpuštěných minerálních látek, obzvlášť ty silněji mineralizované, přitom odborníci nedoporučují ke stálému pití, pokud si nechcete uhnat ledvinové kameny. A na kvalitu ostatních balených vod, pramenité či pitné (což není nic jiného než kohoutková v PET lahvi), se podle Státního zdravotního ústavu vztahují stejné požadavky jako na tu z kohoutku. A i když může některým spotřebitelům lahodit, že se některá pramenitá voda čerpá z podzemních pramenů Adršpašských či jiných skal a nedává se do ní chlór, náladu jim naopak může zkazit studie německých výzkumníků z frankfurtské univerzity, kteří zjistili, že se z plastových lahví vylučují látky podobné ženskému hormonu estrogenu, jež mohou negativně ovlivňovat třeba mužskou plodnost. Aby se vědci ubezpečili, že škodliviny nepochází přímo z vodních pramenů, umístili do prázdných lahví druh drobných šneků obzvlášť citlivých na estrogen. Po osmi týdnech v těle živočichů vegetujících v plastových lahvích vzrostl počet embryí na dvojnásobek v porovnání se šneky ze skleněných lahví. „Z plastových lahví se muselo uvolňovat něco, co u šneků změnilo reprodukční vzorce,“ říká vedoucí výzkumu Martin Wagner. Ač se účinek u lidského organismu teprve zkoumá, pan Wagner doporučuje pít vodu z vodovodu, jež podle testů obsahuje estrogenních látek nejméně. Ať tak či onak, bez chemie to zdá se nejde. Ono totiž získat pitnou vodu není jen tak.

Po vodní dálnici

Kolem rozlehlého areálu za obcí Hulice u sjezdu z dálnice D1, šedesát pět kilometrů od Prahy není vidět ani živáčka. Vítají nás výstražné cedule oznamující Ochranné pásmo, přilehlé lesy jsou obehnány ploty s ostnatým drátem a na vratech visí červený nápis, že je objekt střežen kamerovým systémem. Nejsme v trestaneckém táboře ani na cvičišti elitních jednotek české armády, ale v Úpravně vody Želivka u vodní nádrže Švihov, ze které například Praha čerpá 75 procent své pitné vody – však také patří mezi 10 největších v Evropě.

Technický pracovník provozu Úpravny vody Libor Rambousek nás s fotografem vede do hlavního velína, kde čtyřiadvacet hodin denně dlí čtyřčlenná služba, která bedlivě sleduje každý ukazatel. Na velkoplošném zobrazení běhají informace o zásobě a stavu vody. Šest počítačů je napojeno na kamery i aktivní alarmy, všude možně na trase jsou i čidla, která přenášejí údaje do velína. Čidla vyhodnotí i horizont, kde je voda v nádrži v závislosti na počasí v tom kterém ročním období zrovna nejkvalitnější, a odtud se pak odebírá v odběrové věži poblíž hráze. Pět odběrných oken sahá do hloubky 50 metrů, v současnosti je v akci okno v hloubce dvaatřiceti metrů.

Načerpaná „surová“ voda putuje do 32 van plných písku v obrovské filtrační hale o rozměrech fotbalového hřiště. Vše probíhá automaticky, v tmavém prázdném prostoru vidím jen zaparkované kolo. „Areál je velký, a když je třeba něco zkontrolovat, pěšky byste to do večera nezvládl,“ směje se náš průvodce. Poté, co je voda z nádrže zbavena prvotních nečistot, přefiltrovaná odtéká na další procedury. V další hale čerpadla dávkují do koryta síran hlinitý. Tady voda několikrát oběhne dokola, až síran vytvoří v reakci s nečistotami vločky, jež pak uvíznou ve filtru ve druhé filtrační místnosti. Aby se ještě pozabíjely mikroorganismy, které by mohly způsobit spotřebiteli různé nepříjemnosti, přidá se do vody ozon a chlór.

Přes vyspělou technologii však zůstávají nejspolehlivějším indikátorem kvality staří dobří pstruzi – hned ve filtrační hale stojí dvě akvária, jimiž neustále protéká část surové vody z nádrže.

Upravená voda je pak svedena do štolového přivaděče a gravitací doteče až do Prahy. Štola o průčistější měru 2,64metru vede až 50 metrů pod zemí a přesně kopíruje dálnici D1. Tím ale cesta nekončí. „Praha je svým terénem vysokohorské město. Třeba Athény či Curych mají okolo kopce a leží v dolíku, a tak vodu jen nechají stéct. Kdežto v Praze je spousta vodojemů, kam se voda musí načerpat,“ říká mi technická ředitelka Pražských vodovodů a kanalizací Radka Hušková, která zodpovídá za technologie pitné i odpadní vody a pod sebou má i útvar pro kontrolu kvality vody. „Tento systém nemá v Evropě obdoby.“

Zklidnit hormon

Při všem tom ozonu a chlóru, obou to prudkých jedech, síranu či manganistanu ve mně stále hlodá červíček pochybnosti. Opravdu může být taková voda čistá? „Ozon působí jen okamžitě přímo v úpravně a chlór přetrvávající v potrubí vám hned uteče, to pak nemá na kvalitu vody vůbec vliv. Navíc je ho aplikováno málo,“ vysvětluje Jana Hubáčková (66) z vodohospodářského výzkumáku v Podbabě, která ví o vodě téměř všechno. Chlór a ozon jsou spíše taková pojistka, aby byla voda čistější než křišťál. Laboratoře ale sledují i mnohem zajímavější látky. Enterokoky (bakterie z fekálií), dusičnany, chloretan, akrylamid, antimon, benzen, bromičnany, herbicidy, fungicidy a nematocidy jsou jen ty, které si pamatuji, a když mi je inženýrka Hubáčková jmenuje, obava z chlóru a ozonu ve mně pod jejich tíhou mizí do ztracena. Podobných pokladů je pod bedlivým dohledem akreditovaných laboratoří víc než šest desítek. Ve vodních tocích vlivem průmyslu a zemědělství totiž již jaksi zdomácněly, a i když polovina zdrojů pitné vody je podzemních a většina povrchových jako Želivka leží relativně daleko od městských aglomerací a jsou široko daleko obehnány ostnatými dráty, nikdo nedokáže přesně odhadnout, kudy co kam může uniknout. Podle odhadu odborníků láduje lidstvo do životního prostředí až šedesát tisíc chemikálií a o dlouhodobých účincích většiny z nich se toho zatím ví velmi málo, jestli vůbec něco. Člověk nemusí být vědec, aby pochopil, kde jich většina skončí. Koloběh je neúprosný.

Z pražského vodovodu nám přiteče čistá voda, do které pak namícháme osmdesát druhů jarů, šamponů, čističů na záchod a nejnovějších kosmetických přípravků. Spolu s našimi výkaly neprodleně zamíří kanalizací i s prezervativy, občanskými průkazy a platebními kartami do Ústřední čistírny odpadních vod v Bubenči, jak popisuje ve své reportáži pro Reflex s názvem Hovno pluje Jiří X. Doležal. Zatímco s „hovnem“ si dnešní technologie poradí, u benzenů či akrylamidů to není tak jisté. „V našem oddělení jsme zahájili projekt, kde budeme zkoumat, jak dalece dokážou čistírny odstranit hormony či zbytky léků. A do budoucna bychom proto chtěli zkoumat, jak si s nimi poradí úpravny pitné vody,“ říká Jana Hubáčková. Ne všichni totiž pijí vodu ze Želivky a ještě v 70. letech pila Praha vodu z Vltavy. Ze světa přichází čím dál víc zpráv, které oprávněnost hlubšího zájmu o nebezpečné látky potvrzují.

V srpnu vydala americká Rada pro ochranu přírodních zdrojů zprávu, že pitná voda obsahující jedovatý herbicid atrazin, poškozující vývoj reprodukčních orgánů, může představovat větší problém, než se předpokládalo, neboť laboratoře monitorují jen průměrné hodnoty, nikoli vrcholné, například při povodni. Časopis Time zase informoval o přítomnosti toxinů v pitné vodě v amerických školách a podle jiných zpráv může znamenat globální hrozbu arzen. Čím dál hlasitěji se mluví i o zbytcích hormonů z ženské antikoncepce, vyloučených močí do kanalizace. V Británii způsobily už v 80. letech v jedné z řek změnu pohlaví u samců plotic na samičky. A že nejde jen o plotice, naznačuje i studie skandinávských vědců. V arktických vodách je vlivem větrů a mořských proudů zvýšené množství hormonů a z vody se dostávají potravním řetězcem až do lidského organismu, což má za následek, že se v Arktidě rodí výhradně holčičky. A celosvětový počet spermií stále klesá.

Podle časopisu Instinkt, který o těchto látkách, nazývaných biologem Jaroslavem Petrem hormonální buldozery, informoval v srpnu, prokázal výzkum České geologické služby přítomnost zvýšeného množství estrogenu i ve Vltavě. Podle dostupných metodik je ale pitná voda v Česku čistá. „Pokud jde o riziko zbytků hormonů a léčiv v pitné vodě, v současnosti není stanovená povinnost sledovat tyto látky u žádné skupiny vod, ať již balené či z vodovodu. Světová zdravotnická organizace by mohla povinné sledování této skupiny látek iniciovat, ale zatím se tak nestalo, neboť nebyla vyhodnocena jejich přítomnost v pitné vodě jako riziko ovlivňující zdraví spotřebitele,“ říká Marcela Dvořáková z Veolie. Podle měření, které si však firma nedávno zadala u Povodí Vltava, jsou hranice těchto látek ve zdejší pitné vodě pod hranicí stanovitelnosti.

Zrcadlo civilizace

Čistá ale ještě nemusí znamenat dobrá. Dnešní technologie zvládnou udělat pitnou vodu i z kaluže. Avšak čím je špinavější voda ve zdroji, tím dražší je i její úprava. „Výsledný produkt by se ale podobal spíš destilované vodě, která nám škodí. Dobrá voda musí mít i určitou biogenní hodnotu, měla by například obsahovat stanovené množství vápníku a hořčíku,“ vysvětluje už citovaná výzkumnice Jana Hubáčková. „Voda pramenící v horských oblastech je takzvaně voda hladová. Voda je nejsilnější rozpouštědlo, proto na sebe nabaluje vše z okolí – to dobré i to špatné. Voda má svou energii, a když ji filtrujete třeba přes písek, očistíte ji, ale vlastní energie dané jejím složením ji nezbavujete. Proto jsem spíš přítelem takové úpravy než složitých chemických,“ dodává.

Japonského vědce Masaru Emota, jehož knihy o vodě patří mezi světové bestsellery, před časem napadlo, že vodu zmrazí a vyfotí si její krystaly. Po vyfocení tisíců nádherných krystalů došel k zajímavým výsledkům. Voda je podle nich nosičem informací a svou strukturu mění podle vnějších vlivů, má jakousi paměť. „Pramenitá voda nezřídka vytvářela úchvatně krásné šestiúhelníky, zatímco voda z dolních toků řek či přehrad se ani nezformovala do pořádných krystalů. Nejhorší byl pohled na chlorovanou pitnou vodu. Víme-li, jak překrásné krystaly umí vyčarovat v přirozeném stavu, pak pohled na tuto trýzněnou vodu opravdu zabolí,“ píše Emoto v knize Zázračná moc vody. Vodní zdroj, jenž vytváří ty nejkrásnější struktury, je lidmi často označován jako svatý pramen – jako například v Lurdech.

Podle Emota navíc taková voda v plastu uchovává a předává vibrace z plastu a záleží také, jak s vodou zacházíme. „Voda je upřímné zrcadlo, v němž můžeme ihned spatřit, jaký dopad mají různé civilizační jevy na živé systémy.“ Naštěstí prý vůči těmto vlivům nejsme bezmocní. Emoto totiž učinil i další zajímavé pokusy – do nádob s čistou vodou z horského jezera popsaných dvěma slovy – Láska a Nenávist – nasypal vařenou rýži a každý den ovlivňoval obě nádoby příslušnými emocemi. Po několika týdnech měla první nádoba uvnitř čistou vodu s rýží a druhá černou plíseň.

***

Jako jed

Zatímco Češi řeší dilema, zda pít vodu „lahvovou“ či „točenou“, přístup k jakékoli pitné vodě nemá ve světě víc než miliarda lidí. Nárůst počtu obyvatel, postupující oteplování a kontaminace vody průmyslem a zemědělstvím už nyní zadělává na malér. Kvůli užívání závadné vody zemře 1,8 milionu dětí ročně a ve spoustě rozvojových zemí řádí třeba cholera. V australském Adelaide vysychá řeka Murray a úřady varují, že na rozdíl od Bundanoonu tu bude dostupná jen balená voda. A bude hůř. V roce 2050 můžou trpět nedostatkem vody až 4 miliardy lidí. Americký Kongres ve zprávě o zrychlujícím se oteplování varuje před „vodními“ válkami a z nich plynoucí divokou migrací. Správná kohoutková

Na konci kohoutku je takzvaný perlátor neboli sada malých sítek. Na sítkách se voda stýká se vzduchem, z něhož se na nich usazují bakterie, viry a plísně. Jana Hubáčková doporučuje perlátor odšroubovat a sítka odstranit nebo je po ránu pravidelně čistit, případně prudce propláchnout proudem vody.

Na pití je lepší středně tvrdá a tvrdá voda, tedy voda s větším obsahem vápníku a hořčíku, která teče z vodovodů většiny českých domácností. Její nevýhodou je pouze tvorba vodního kamene na kohoutku či v pračce.

Chlór ve vodě její chuť neovlivňuje – sklenici stačí nechat chvilku odstát a pach vyprchá.

Pokud je po natočení voda ve sklenici bílá, nejde o chlór, ale pouze o mikrobublinky uvolněného vzduchu zadržovaného vyšším tlakem v potrubí.

Vodárny kontrolují kvalitu vody opouštějící vodárny i přímo u spotřebitele, problém s kvalitou vody ale může způsobit neudržované potrubí – zvlášť ve starých domech. Za jeho stav zodpovídá majitel nemovitosti.

Olověné trubky, které používali již staří Římané, způsobovaly otravu. Dnes už zůstávají jen v malé části starých domů, nicméně obvykle již pokryté vápenatou krustou, takže olovo do styku s vodou nepřijde.

Do 80. let se ocelové a litinové roury vystýlaly bitumenem, než se zjistilo, že je karcinogenní. Protože za něj nebyla nějakou dobu náhrada, instalovaly se jen holé ocelové trubky, což mělo za následek korozi a zhnědlou vodu. Odtud podle Radky Huškové z Veolie pramení i jistá nechuť Čechů k vodě z kohoutku.

Teplá voda je vodou užitkovou, nikoli pitnou, neboť obsahuje i jistou dávku polyfosfátů. Neplatí pro vodu ohřívanou až v ohřívačích (karmě či bojleru).

O autorovi| MILan vIdLák, redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz

Autor:

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Češi řeší, čím topit. Proč bychom se neměli zbavovat plynového kotle?

Premium Plynu pro domácnosti by mělo být dosti při přerušení dodávek z Ruska. Nedostatkový plyn sice zdražuje, ale rychlý...

I vysokoškolák může být blbý, říká obávaný lovec z Novy Doktor Vševěd

Premium Na úspěchu televizní soutěže Na lovu má Jiří Martínek velký podíl. Diváci žasnou nad jeho znalostmi. On žasne taky –...

Indicada - Vaše regionální agentura práce
Účetní s možností home office

Indicada - Vaše regionální agentura práce
Moravskoslezský kraj