Nad Atlantikem, asi 900 kilometrů severozápadně od západního cípu Španělska, se nad lámajícími se vlnami povalují hustá ocelově šedá mračna. Je 27. prosince 1943, okolo půl čtvrté odpoledne a vodní hladinu proráží rychlostí asi 15 uzlů plně naložená německá zásobovací loď Alsterufer. Tu pozoruje letoun Liberator „H“ 311, jehož posádku tvoří osm Čechoslováků.
Nejničivější jednorázový úder. Historik odhalil největší československou ránu hospodářství Třetí říše |
Na palubě lodi se nachází 300 tun drahocenného wolframu, což byla tehdy zhruba roční spotřeba válečného průmyslu celé Třetí říše. Schyluje se k největšímu úspěchu českých letců, za který byli kapitán letadla Oldřich Doležal a navigátor Zdeněk Hanuš přesně před 75 lety 31. ledna 1944 oceněni prestižním Záslužným leteckým křížem.
Z nové studie historika Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu opřené o dosud nevydané materiály z britských archivů se navíc dozvídáme, že na palubě potopené transportní lodě toho bylo daleko víc – strategicky důležité tuny cínových ingotů a kaučuku. K dispozici dnes máme i svědecví německých námořníků, kteří označili způsob útoku za „čestný“. Ohromila je odvaha pilota vletět do přímé palby.
O tom co vše se z dokumentů zveřejněných britským archivem dá vyčíst, jaké byly příběhy členů posádky českého Liberatoru a co všechno práce historika s původními prameny obnáší si můžete přečíst v rozhovoru s historikem Jiřím Rajlichem.
Podívejte se na unikátní záběry ze zkázky Alsteruferu přímo z paluby liberatoru  |
Lodě jako Alsterufer vozily z východní Asie životně důležité komodity pro německý válečný průmysl. Z pětice plavidel, které vypluly z japonských přístavů v podobné době jako Alsterufer, se do svého cíle ve francouzském Bordeaux dostalo jediné – poškozené a naklánějící se Osorno, které muselo najet na břeh, aby náklad zachránilo. Osmice letců si tak v prosinci 1943 připsala největší jednorázový zářez do německého válečného hospodářství v historii.
Alsterufer směřoval do přístavu v Bordeaux v okupované Francii. Na poslední plavbu vyplul 4. října z japonského Kóbe. Tři sta tun wolframových koncentrátů nabrala loď 28.října v Kschongu, jižně od Bangkoku. Dvě stě tun cínových ingotů o týden později v Singapuru. V obou přístavech navíc nabírala žoky kaučuku. V Batávii, dnešní Jakartě, doplnila vodu a proviant.
Sekvence šesti snímků pořízených v okamžiku exploze pum na palubě Alsteruferu. Za nepřátelské palby je pořídil W/O Josef Kosek, boční střelec Doležalova Liberatoru GR.Mk.V BZ796 (H).
Ale zpátky do osudného sedmadvacátého prosince. Už od 9:45 sledovala Alsterufer britská posádka čtyřmotorového létajícího člunu Short Sunderland Mk.III , která ho objevila. Kvůli stavu paliva se rozhodla pro útok. Kulomety střelců letectva jely na plné obrátky a snažily se umlčet stejně urputnou palbu přicházející z Alsteruferu.
Jenže hlavní zbraně britského stroje – dvě 500liberní pumy a dvě hlubinné nálože – minuly svůj cíl. Ani Sunderland nezaznamenal větší škody, když jeho plášť zasáhla jen jedna střela.
Ani druhý a třetí Sunderland, které na místo dorazily, nebyly úspěšné. Sestoupat za plné palby lodních kulometů se osádkám nechtělo, a tak se pokusily loď zasáhnout pumami skrze mraky z výšky třinácti set metrů pomocí radarového navádění. Nepřekvapivě minuly.
Alsterufer v plamenech, osádka opouští ztracené plavidlo. Podél lodi jsou vidět dva ze záchranných člunů. Celkem 74 německých námořníků v čele s kapitánem Paulusem Piatekem bylo zajato. Tři byli zabiti při útoku.
„Přestože Alsterufer vyvázl, morálka jeho posádky už tehdy dost utrpěla zjevnou neúčinností jeho protiletecké palby,“ popisuje situaci na základě nově objevených faktů Rajlich ve studii uveřejněné v časopise Historie a vojenství. Všem na palubě bylo jasné, že spojenecké síly svou snahu o jejich zneškodnění jen tak nevzdají.
Jenže to už se dostáváme k příletu československých letců. Tehdy už na můstku stíhané lodi mnozí tušili, že je v tom velitelství nechalo samotné. Slíbena byla sice podpora ze vzduchu, jenže radiová stanice zajišťující kontakt s německým letectvem jakoby oněměla. Nejbližší posily po vodě měly dorazit až za nějakých 20 hodin.
Mezi ocelovými oblaky se mihla silueta Liberatoru, který obsluhovala osmičlenná česká posádka. Kromě kapitána Doležala a navigátora Hanuše ji tvořili ještě radiotelegrafista Marcel Ludikar, horní střelec Ivan Otto Schwarz, technik Robert Procházka, radarový operátor Jindřich Hahn, zadní střelec František Veitl a boční střelec Josef Kosek. Stroj se právě nacházel ve zhruba 1000 metrech výšky. Během úvodní palby se české posádce podařilo loď několikrát vyfotografovat. Viditelnost se ale rychle zhoršovala.
V 16:07 zbývalo Alsteruferu do jeho cíle v Bordeaux 1270 kilometrů. Dostat se blíže už mu ale nebylo souzeno. Na Liberator mířila veškerá výzbroj plavidla. Celkem sedm protiletadlových kanónů, v rážích od 20 mm až po jeden o ráži 105 mm, se chystalo z oblohy českou posádku co nejrychleji sundat. Německé palbě navzdory sklopil Oldřich Doležal čumák letadla a zamířil si to přímo nad drahocenným nákladem napěchovaný německý „lamač blokády“.
Útok začal odpálením osmi raket SAP 60, pět z nich zasáhlo záď lodi. Z pozdějších výpovědí Němců vyplynulo, že to ale nebyly rakety, které posádce nejvíce pocuchaly nervy. Ten hlavní zásah zaznamenal navigátor Zdeněk Hanuš, který za pomoci ručního navádění shodil na loď dvě bomby, které zasáhly loď hned za komínem, kde poničily hlavní palivové potrubí. Takové poškození bylo zničující. Mohutnou explozi pocítila i posádka Liberatoru. Ten už se ale kvapně vzdaloval od hořící lodi, sám s jedním poškozeným motorem. Podařilo se jim ale ve zmatku krátké bitvy pořídit sérii unikátních snímků, které zkázu Alsteruferu zachycují ihned po leteckém úderu.
Neslýchanou přesnost a um československé posádky dobře ilustrují následující události. Nakloněný Alsterufer začala v záchranných člunech houfně opouštět posádka a loď se tak stala jen sedící kachnou čekající na ránu z milosti. O tu se měly postarat další dva Liberatory z jiné perutě. Ani jednomu z nich se ale bezbranný nehybný terč zasáhnout nepovedlo. Díky zprávě o opuštění lodi posádkou se už ale mezitím slavilo na palubě „československého“ Liberatoru, který na zem dosedl až za dlouhých jedenáct hodin. Alsterufer zmizel definitivně pod hladinou Atlantiku až čtyřiadvacet hodin poté.
Dokument „Německý lamač blokády ‚Alsterufer‘. Výslech přeživších“ z britského Národního archivu zachycuje výpovědi 74 přeživších námořníků, kteří uprchli na člunech a byli zajati. Historik Jiří Rajlich se stal prvním, kdo materiály odborně „vytěžil“ a publikoval studii, která zřejmě zasadila poslední dílky do mozaiky příběhu německé zásobovací lodi a jedné statečné české posádky letadla.
Velitelství Coastal Command potopení Alsteruferu ocenilo udělením vysokých vyznamenání, Záslužných leteckých křížů (DFC) kapitánovi P/O Oldřichovi Doležalovi a navigátorovi F/O Zdeňkovi Hanušovi. Vyznamenání jim na mateřském letišti Beaulieu před nastoupenou 311. čs. perutí 31. 1. 1944 slavnostně předal nový velitel Pobřežního letectva (RAF Coastal Command), hlavní maršál letectva Sir William Sholto Douglas.
Víme už také velmi přesně, co byl Alsterufer přesně zač. Výtlak lodi vyrobené v Goteborgu v roce 1939 činil 2729 tun. Dlouhá byla 95 metrů, na šířku měla přes patnáct metrů. Jak ale zdůraznil i ředitel VHÚ Aleš Knížek, nejpodstatnější fakt přineslo vyčíslení potopeného nákladu. „Mám z té studie velkou radost. Je to přelomový pohled na působení československého válečného letectva, ukazuje to na nebývalou odvahu našich letců. Znemožnění dopravy klíčových surovin zastavilo výrobu důležité munice a součástek. Profesionalita posádky byla v daných podmínkách obdivuhodná,“ okomentoval nová zjištění Knížek.
Britští zpravodajci chtěli od zajatých Němců vědět všechno. Kde všude loď byla, kdo jsou členové posádky, co a kde nakládali. Kapitán Paulus Piatek třeba vypověděl, že morálka se dlouhou dobu zhoršovala a on sám považoval celou misi od počátku za ztracenou. Nemohl zapomenout německému velitelství způsob, jakým je opustilo. Nyní také víme, že si na palubě pekli vlastní černý chléb a jeden z důstojníků kdysi remizoval v boxu s mistrem lehké váhy Německa.
Československý válečný kříž 1939.
Britský Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross, DFC). Obdržel ho kapitán Doležal i navigátor Hanuš.
Němečtí námořníci byli podle svých slov ohromeni způsobem, jakým se stroj pilotovaný Oldřichem Doležalem pustil přímo do proudu jejich nejsilnější palby. Hrdinství posádky ale nezůstalo bez povšimnutí ani v britském Královském letectvu. Jednatřicátého ledna 1944, před 75 lety, tak jeho velitelství udělilo Záslužné letecké kříže jak Doležalovi, tak navigátorovi Hanušovi. Na klopy jim je tehdy připnul sám nový velitel pobřežního velitelství sir William Sholto Douglas. Zbytek posádky dostal „domácí“ ocenění Československý válečný kříž 1939.
Zajímavou odbočkou od běžně hodnotných vojenských informací byla výpověď prvního německého důstojníka Ernsta Lemkeho. Ten se prý znal s bývalým zkušebním pilotem Messerschmidtu, který mu měl vypovědět o podrobnosti o letu Rudolfa Hesse do Anglie v roce 1941 v naivní naději, že pro Hitlera vyjedná se spojenci mír. Lemkeho výpověď potvrdila předpoklad, se kterým historikové už nějakou dobu pracovali – tedy že Hessův počin nebyl žádným impulsivním výtryskem kreativity, nýbrž účelně a dlouho připravovaným činem. Po Goeringovi druhý Hitlerův nástupce pravidelně docházel k testovacím letům, působil odhodlaně a energicky, a podle svých slov se připravoval na dálkový let do Norska. Nakonec však, jak už víme, i s náhradními nádržemi s palivem zamířil do Anglie.
