První díl vedený do roku 1989 právě vydává nakladatelství Paseka. Dnešní ukázka mapuje začátek vyšetřovací vazby, v níž Václav Havel skončil po vyhlášení Charty 77.
Václav Havel doplatil na to, že dělal příliš mnoho záslužných věcí najednou, kromě veřejných i tajné. V tomto případě se mu stalo osudným, že se na jaře 1976 současně s organizováním veřejné kampaně na obranu undergroundu přimotal k nebezpečné konspiraci, v níž šlo o tajné spojení mezi domácí opozicí a exilem. (...)
Písemný kontraband se přes hranice dostával dvěma hlavními cestami: buď ve skrýších zabudovaných do aut západních turistů, nebo diplomatickou poštou. První typ spojení organizovali zřejmě už od roku 1971 Petr Pithart s Jiřinou Šiklovou a dalšími přáteli. Havel s touto skupinou příležitostně kooperoval nejpozději od roku 1975. Jiný kanál, v němž si smočil, provozovali od roku 1973 divadelník Ota Ornest s bývalým novinářem a po roce 1968 politickým vězněm Jiřím Ledererem. (...)
Ornest se stal obětí hrubé neopatrnosti Pavla Tigrida. Už od šedesátých let Tigrid používal jako jednu ze svých hlavních spojek domů chirurga Václava Rejholce, který do západní Evropy pravidelně jezdil na lékařské kongresy.
Vtíravý Rejholec si dokázal získat důvěru i tak ostřílených lidí, jako byli manželé Tigridovi. Že je agent, jim nedošlo, ani když StB v Československu zavírala jejich spolupracovníky.
Tigrid Rejholcovi na jaře 1975 navrhl, aby se dal dohromady s jeho „nejspolehlivější spojkou“ v Praze, Ornestem. Kladl mu na srdce absolutní diskrétnost, v Praze totiž o jeho kontaktu s Ornestem vědí maximálně dva nebo tři lidé „a bylo by hrozné, kdyby se tato cesta prozradila“. V té chvíli byl Ornestův osud zpečetěn.
Zhruba ve stejnou dobu jako StB od Rejholce se o kanálu dozvěděl Václav Havel od Pavla Kohouta. Přítel Kohout mu svěřil, že Jiří Lederer má možnost tajně posílat na Západ písemnosti, což si Havel u Lederera ověřil osobně na premiéře Žebrácké opery v Horních Počernicích.
Tou dobou už měl Havel prokazatelně přístup i ke kanálu spravovanému Pithartem a Šiklovou. Přidaná hodnota Ledererova kanálu spočívala v tom, že se přes něj daly posílat objemnější zásilky. A o jedné takové Havel věděl: strojopis pamětí předúnorového ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny Československo můj osud. Vydání doma bylo vyloučeno, když tedy Drtinovi syn jeho dávného přítele Váša nabídl, že zařídí jejich dopravu na Západ, starý pán s radostí souhlasil. Memoáry z Prahy odešly v dubnu 1976.
S Otou Ornestem se Václav Havel sice znal přes divadlo, v těchto letech s ním ale v přímém styku nebyl; Ornest například vůbec netušil, že se připravuje Charta. Přesto se nad ním po zveřejnění Charty začaly stahovat mraky. Jeho schůzky se západními diplomaty už delší dobu vinou agenta Rejholce monitorovala StB a několikrát si ho dokonce nafotila při předávání obálek.
Ruzyně Charta 77 se ustavila v pátek 7. ledna a v úterý 11. ledna dostalo ministerstvo vnitra ranní poštou anonymní udání na Ornesta. Je prý ve spojení s chartisty: „Vím, že to prohlášení má doma,“ stálo v dopise—a co je horší, že má i spojení s poúnorovým exilem: „Protože se jedná o osobu reakční a stýká se s lidmi z okruhu Pavla Tigrida a podobného smýšlení, velmi se podivuji já i moji přátelé, že dosud není ve vězení. S úctou přítel.“ Ornest putoval do vazby a začaly výslechy.
Načasování zřejmě nebylo náhodné. Po vyhlášení Charty StB doufala, že pokud teď bleskově udeří na Ornestův kanál, přistihne v něm Chartu in flagranti s Tigridem. Doufala i v to, že při vybírání hnízdečka najde Havla?
První týden po automobilové honičce musel Václav Havel každý den dojíždět k výslechům na Ruzyni. Až 14. ledna večer neskončil venku před budovou, ale uvnitř na cele. O půlnoci ho přivedli do místnosti osvětlené ostrými zářivkami, kde už se mačkalo asi 25 hodnostářů v policejních uniformách.
Před utahaným Havlem se tvářili, jako kdyby v republice právě proběhl puč a oni reprezentovali nastupující vládní juntu. První Havlův vyšetřovatel, major Vlastimil Cibulka, zařval: „Tak Havel, skončily srandičky! Asi si vás tu necháme nafurt.“
Druhý den ve vazbě ho vyšetřovatel začal stíhat pro poškozování zájmů republiky v cizině podle § 112 trestního zákona: kvůli podílu na zveřejnění Charty v zahraničí, což Havel předtím u výslechů velkoryse, ale nepravdivě vzal na sebe, a kvůli styku s tzv. ideodiverzními centrálami, čili Svědectvím a Listy. Vyšetřovatelé jako by se dlouho neuměli rozhodnout, jestli je víc zajímá Charta nebo Havlovy kontakty na Západě. Nejdřív musel obsáhle vypovídat k těm několika případům, kdy se jeho texty objevily v exilových časopisech (Svědectví i Listy přetiskly každý po dvou kusech). Havel opakoval, že netuší, jak se tam ocitly, dokonce připustil, že by Tigridovi přetiskování napříště mohl zakázat.
Taková koncese byla víc než pochopitelná: Tigrid fungoval jako častý terč státní propagandy a ta skoro vždycky zmiňovala jeho napojení na CIA. Pokud by veřejnost asociaci s americkou rozvědkou přijala, mohlo by to na pověst Charty 77 mít ničivé účinky.
Pavel Tigrid přitom zaměstnancem CIA podle všeho skutečně byl. Václav Havel to tušil také. Tigridovy vazby na CIA připustil například u výslechu na Ruzyni, když vyprávěl, že i při setkáních s Tigridem v roce 1968 si od něho zachovával distanc, prý podle hesla „když je někdo agent, pozor na něj“.
O spojení Tigrida se CIA je Havel přesvědčen i dnes: „Já jsem to víceméně věděl nebo tušil už v roce ’68, když jsem se s ním viděl. Víceméně mi to bylo jasné, že peníze na tu činnost odněkud bráti musí. Měl jsem k tomu ambivalentní vztah, neboť si nemyslím, že kulturní, literární, politická činnost má být placena cizími rozvědkami – no ale chápal jsem to.“
Státní propaganda tedy jen říkala nahlas to, co disidenti, ale i Tigridovi spolupracovníci v exilu předpokládali, ale nechávali si pro sebe. Režimu zbývalo už „jen“ spojit s Tigridem (a CIA) Havla (a Chartu).
Bohužel při StB stál ten typ štěstí, jaký přeje připraveným. Zatčený Ornest byl starý pán po dvou mrtvicích a se slabou vůlí k odporu – spojení s Tigridem a navrch i s Pelikánem pod tlakem doznal hned druhý den po svém zatčení 12. ledna. Prozradil i různé další okolnosti, především účast Lederera, který byl zatčen také. Na něj ukázal jako na hlavního viníka. Sám prý chtěl už několikrát skončit, ale Lederer ho vždycky přinutil v nebezpečné činnosti pokračovat. O Havlovi Ornest nemluvil, jen vypověděl, že největší zásilka obsahovala rukopis pamětí Prokopa Drtiny.
V té chvíli Ornestův vyšetřovatel samozřejmě netušil, jak moc se přiblížil k Havlovi, kterého jeho kolegové před pár dny vzali do vazby a teď pro ni zpětně hledali nějaký neprůstřelný důvod. Stařičký Drtina ale 19. ledna na policii vypověděl, že vyexpedování jeho memoárů do ciziny zprostředkovala buď jeho sestra, nebo Václav Havel. Proč jmenoval Havla, zůstává záhadou, Drtinova sestra byla tou dobou již po smrti a všechno mohlo zůstat pěkně na ní. Jiří Lederer, který zpočátku odmítal říct, od koho Drtinovy paměti převzal, den po Drtinovi pod tíhou jeho výpovědi potvrdil, že je přebíral od Havla.
Dramatik byl poslední kámen v padajícím dominu a k účasti na pašování memoárů se přiznal 25. ledna.
O autorovi| DANIEL KAISER komentátor LN
