Že komunisti zabili Mejercholda, Babela, Mandelštama, už víme. Že se Věnedikt Jerofejev upil k smrti, taky. Pasternak, Bulgakov, Zamjatin, nakonec i ta Ratušinská, skvělá díla, život ovšem strašlivý. Ale ten Mrazík! Pohádka, která do našich domácností přináší tolik radostných žertíků! Mrazíka nesnáším, ale vždy jsem si říkal, ježibaba, loupežníci, Nastěnka a tak, pres v tom alespoň není, žádné násilí … Z Ryčlové se ale dozvíte, že tuhle pohádku si vysnil vězeň Gulagu. Ano, básník Nikolaj Erdman, jehož bajka na jakémsi kremelském večírku rozlítila Stalina tak, že prý vystřízlivěl.
Erdman putoval na Sibiř, pak vyhnanství, zákaz publikování, bída a tak dál. Až během nějakého toho „oteplení“ mu soudruzi vzali scénář a roku 1964 vznikl film. Prý už v kriminále se Erdman zařekl, že se vrátí k „staroruským tématům“, aby už nenarazil. Povedlo se. A to s takovým úspěchem, že právě Erdmanův Mrazík, veškerá ta malebnost, pohoda a šprťouchlata, doprovází naše svátky klidu, míru a lásky. A bude je provázet zřejmě do nekonečna.
No, mrazí z toho. Jako by z toho východu šel pořád studený vichr. Ať už ty komise přijdou na cokoli.
O autorovi| JÁCHYM TOPOL, redaktor LN
