Lze zakázat komunismus a přitom hájit Komsomol?
Komu je dneska dvacet, tomu chce se hnusem zvracet, napsal Egon Bondy za Husáka. Dnes je hnus, konkrétně jeho agresivní forma, vyhrazen pro úzké vrstvy extremistů. Jedni se cítí doma v Komunistickém svazu mládeže, druzí v Dělnické straně. Jenže ten, komu je dneska dvacet, nemá vůbec jasno, jak se k těm extrémům staví stát. Před rokem soud zamítl vládou navržené rozpuštění Dělnické strany, včera soud zrušil rozpuštění Komunistického svazu mládeže, rovněž navržené vládou. Jak si to přebrat?
Dvacetiletý neví, která bije. Skoro celý život strávil v době, kdy je propagace nacismu a komunismu protizákonná. Jenže během téhož života vidí, že skupiny propagující nacistické i komunistické myšlenky, symboly a hesla fungují. A nejen to. Týž člověk vidí, že justice ruší rozhodnutí vlády, která měla tyto party rozpustit. Ano, ten, komu je dneska dvacet, musí mít zaděláno na schizofrenii.
Jistě, formálně vzato, soudy nemají vychovávat mládež, ale hledat rámec zákonnosti. Jenže výchovu od toho neodpářeme. Pro dvacetileté je rámec zákonnosti abstraktní hodnotou, zato cit pro spravedlnost nejenom chápou, ale jsou jím i utvářeni. Nejvyšší správní soud v loňském verdiktu k Dělnické straně stanovil precedens: tyto strany se nemají zakazovat podle hlásané ideologie, ale podle činů a konkrétní hrozby pro společnost. Proto včera prošel i Komsomol.
Ladí to se zákonem, který zakazuje komunismus a nacismus? To těžko chápe i dospělý. Možná uzrál čas, aby ten rozpor někdo zdvihl a poslal k Ústavnímu soudu. Ten by ale musel dospět k verdiktu, který by pochopil i ten, komu je dneska dvacet.
Čtěte Téma na straně 2
