V článku „Nejlepší fakulta ve střední Evropě?“ (Právo & Justice LN, 21. února) byla zmínka i o soukromé Vysoké škole aplikovaného práva, která odmítla poskytnout byť jen základní data o počtu studentů. Na text nyní reaguje student této školy.
Chcete-li studovat právo, ale nemáte ambice stát se právníkem nebo nemůžete studovat pět let, nezbude vám jiná možnost než se zapsat na soukromou vysokou školu. Veřejné právnické fakulty totiž bakalářské studium neumožňují.
Takto jsem postoupil i já, když jsem náhodou narazil na soukromou Vysokou školu aplikovaného práva v Praze (VŠAP). Celé desetiletí se hovoří o nízké úrovni soukromých vysokých škol, ale v případě VŠAP na první pohled upoutají pozornost jména zdejších vyučujících, kteří v právním oboru představují špičku. Na internetu také převládaly pozitivní ohlasy stávajících studentů (například na stránkách vejska.cz). Škola vydává vlastní odborný časopis Aplikované právo a vydala několik zajímavých knih. Z jedné z nich, Americké právo (reprintu příručky pro českoamerické osadníky z roku 1886), jsem se ostatně o škole dozvěděl - na konci knihy má VŠAP inzerát.
Zdálo se tedy, že půjde o správnou volbu.
Vážně vysoká škola?
Vysokou školu aplikovaného práva kriticky ohodnotila akreditační komise po kontrole provedené v roce 2006. Škole vytkla, že nemá vlastní učitele a nevyvíjí vědecko-výzkumnou činnost. Studentům samozřejmě nemusí tolik záležet na tom, jestli jim přednášejí internisté, či externisté. Bez vlastních učitelů ale nelze školu dále rozvíjet. Přednášející se ve škole objeví jen na vlastní přednášku a po skončení se odporoučí do svého zaměstnání.
Akreditační komise bohužel ponechala bez povšimnutí samotnou organizaci výuky. Po bližším seznámení totiž překvapí některé jevy, které nejsou na veřejných školách přípustné. VŠAP například vůbec nezavedla sylaby k předmětům, nejsou konzultační hodiny, neexistují volitelné předměty a semináře, v letním semestru výuka probíhá jen dva měsíce, proklamovaná právní praxe není, individuální či skupinová aktivita se nevyžaduje, stejně jako četba odborné literatury, není povinnost psát eseje, seminární práce či jiné odborné texty (pochopitelně s výjimkou bakalářské práce).
Nedivme se, že když se studenti nenaučí psaní odborného textu během studia, mohou inklinovat k plagiátorství. Buď si nevědí rady, nebo považují přebírání celých pasáží a jejich poskládání do jednoho textu bez citování zdroje za přirozený způsob vytvoření práce. Svůj díl viny bezpochyby nese škola.
Ve světle výše uvedeného už asi nepřekvapí absence zahraničních stáží a nepovinných aktivit rozšiřujících výuku (přednášky hostů, besedy, návštěva soudního jednání, seznámení s prací advokátní kanceláře apod.).
Zájemcům o právo radím dobře zvážit studium na této škole: mohlo by přijít rozčarování. Svým charakterem je VŠAP jen lepší školicí středisko, večerní škola práva - ale vysoká škola?
Nic vám neřekneme Možná na tom škola dříve byla lépe a v posledních letech stagnuje; možná jsou problémy hlubší. Pátraje po příčinách výše uvedených nedostatků, jsem bohužel ze strany vedení školy narazil na hradbu mlčení a nezájem cokoli vysvětlovat.
Že odmítají poskytnout informace novinářům (Právo & Justice LN, 21. února), je jedna věc. Netuším ale, proč je škola neprůhledná i pro nás studenty. Uvedu příklad -požádal jsem o nahlédnutí do studijního a zkušebního řádu, disciplinárního řádu a statutu školy a dále do výročních zpráv, dlouhodobého záměru školy a podkladů k akreditaci z roku 2001, kdy škola získala státní souhlas.
Výkonný ředitel a spolumajitel školy (dnes ve funkci rektora) Jan Večeř mi je odmítl poskytnout s odůvodněním, že jsou v trezoru, protože jde o „citlivé dokumenty“. Po opakovaném naléhání mě dokonce odmítl s tím, že budu-li znát obsah například zkušebního řádu, budu zvýhodněn před ostatními studenty. Se zpřístupněním vnitřních předpisů na internetu nebo na nástěnce ale nesouhlasil. Dodnes tedy z oficiálního zdroje neznám pravidla pro zkoušení a organizaci studia či způsob uznávání předmětů z jiných škol.
Nezbylo mi nic jiného než s odkazem na zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím požádat ministerstvo školství, kde by měli mít uložené kopie. Jenže MŠMT se nejdříve dotázalo školy, jestli mi interní dokumenty mohou poskytnout. Škola s poskytnutím nesouhlasila,MŠMT tedy částečně vyhovělo a částečně odmítlo poskytnout informace (ministerstvo mi poslalo alespoň poslední výroční zprávu). Chybí jasné rozdělení organizační struktury a na škole nenajdete ani místnost s cedulkou „rektorát“ (označeno je jen studijní oddělení, kde sedává ředitel a rektor v jedné osobě).
Přidaná hodnota Na škole přednášejí kvalifikovaní vyučující a praktici (například Milan Damohorský a jiní učitelé z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, profesor Jan Dědič, advokáti, soudci, úředníci) a proti odborné úrovni vyučujících nemohu nic namítat. Samotné přednášky ale nestačí.
Škola má svou nepopiratelnou výhodu - nehrozí přeplněnost, na přednáškách obvykle sedí málo studentů a je zde optimální a bohužel nevyužitý prostor pro větší interakci studentů a učitelů.
VŠAP je ke studentům vstřícnější než veřejné školy: docházka není vyžadována, předměty jsou více koncentrované, výuka probíhá pouze odpoledne (mnoho studentů pracuje nebo podniká). Mám-li být spravedlivý, většině kolegů studentů situace vyhovuje a jsou spokojeni (přijímací zkoušky se nekonají, malý důraz na cizí jazyk, minimum úsilí během studia, nízké nároky u zkoušek). Přetěžováni studenti rozhodně nejsou.
Není bez zajímavosti, že na soukromé vysoké škole vůbec nefunguje argument zastánců zavedení školného na veřejných univerzitách -a sice, že studenti platící školné si více ohlídají kvalitu studia.
VŠAP vybere na školném 150 tisíc korun (během tříletého bakalářského studia se platí 50 tisíc ročně). Přemýšlím, jakou protihodnotu získám. Pokud bych si za tyto peníze nakoupil právnickou literaturu a předplatil právnické časopisy, nebyl bych na tom nakonec se znalostmi stejně? Jenže kde získat a praktikovat nezbytné dovednosti?
Je naprostou karikaturou, že škola nese název „aplikovaného práva“, ale neučí studenty získané informace v různých situacích používat, neřeší se případové studie a nepracuje s judikaturou. Po úmorných přednáškách, na kterých učitelé popisují zákony, bohužel nikdo neumíme sepsat jednoduchou žalobu, podání správnímu úřadu nebo smlouvu.
Druhá fakulta v Praze Možná namítnete, že mohu odejít na jinou soukromou vysokou školu, protože jen v Praze se právo vyučuje asi na sedmi z nich. Ale kde vzít záruku, že jinde to bude lepší?
Proč jen v rámci Univerzity Karlovy nejsou dvě právnické fakulty? Nebo proč právnickou fakultu nezřídí například Vysoká škola ekonomická v Praze, která pro to nepochybně má personální možnosti? Třeba fakultu aplikovaného práva, jen s bakalářským stupněm a zaměřením spíše na praktické právo.
O nutnosti otevřít v Praze druhou právnickou fakultu se diskutuje dlouho. Mluví se o odporu akreditační komise a zatím jediné pražské právnické fakulty, ale není čas se v debatě posunout dál?
***
Autor (* 1977) je absolvent politologie. Vysokou školu aplikovaného práva studuje ve 2. ročníku
Po mém naléhání mě dokonce rektor (a spolumajitel školy) odmítl s tím, že budu-li znát obsah zkušebního řádu, budu zvýhodněn před jinými studenty
O autorovi| LUBOMÍR GOMBOS, student práv
