Je dojemné, jak sice ztrácíme historické povědomí, ale uchováváme si pocit výjimečnosti. A tak jakási Italka chce žalovat tvůrce filmu Podivuhodný případ Benjamina Buttona, neboť údajně ukradli příběh, který sepsala ona. Přitom jde o adaptaci povídky Francise Scotta Fitzgeralda z roku 1921.
Zmíněná autorka má zřejmě pocit, že objevila příběh, jehož hlavní hrdina místo stárnutí naopak mládne. Podobný „nápad“ ale před ní už měl třeba Andrew Sean Greer. V jeho románu Zpověď Maxe Tivoliho hrdina mentálně stárne, ale tělesně mládne. Daleko dříve ale o takové postavě psal zmíněný Francis Scott Fitzgerald, jak se lze přesvědčit v českých výborech Velký Gatsby a jiné příběhy jazzového věku či Bláznivá neděle.
V dnešním mediálním věku se také může zdát, že je nakonec zajímavější samotný příběh F. S. Fitzgeralda a jeho ženy Zeldy než jeho dílo. Ernest Hemingway o jejich vztahu píše v Pohyblivém svátku: „Zelda na Scottovu práci žárlila, a jak jsme se s nimi časem seznamovali blíž, probíhalo to podle ustálených pravidel. Scott se vždycky zařekl, že nebude chodit na celonoční flámy, že bude denně cvičit a pravidelně pracovat. Pokaždé se do toho pustil, a sotva se mu práce začínala dařit, spustila Zelda nářky, jak se otravuje, a vždycky ho zas vytáhla na nějaký další flám.“
A jak je v Pohyblivém svátku zvykem, přidá Ernest Hemingway v Otázce rozměrů i pikantní drobnost, svěřování se F. S. Fitzgeralda: „Zelda říkala, že prý tak, jak jsem rostlý, nemůžu nikdy žádnou ženu uspokojit, a to prý ji původně tak rozrušilo. Povídala, že prý je to otázka rozměrů. Od té doby, co mi tohle řekla, už jsem nikdy za nic nestál, a musím se dovědět pravdu.“
Ve výboru Fitzgeraldových povídek Takový krásný pár nechybí také jedna od Zeldy. Jmenuje se Pár cvoků a Jeff v ní o Lole a Larrym mimo jiné říká: „O tohle jsem si sám koledoval, když jsem marnil čas s takovým párem cvoků.“ Později však rovněž Lola o Jeffovi pronese: „On i jeho žena byli pár cvoků.“
Následuje závěrečná, titulní povídka F. S. Fitzgeralda, která končí takto: „Stuart rovněž zavzpomínal; v té chvíli se zdálo, že mu už zbývají jenom vzpomínky.,Ano,‘ pokýval zamyšleně hlavou.,Byli jsme takový pěkný pár.‘ “
A Ernest Hemingway v povídce Změna vzduchu tuto „diskusi“ uzavírá: „Znal ty dva a říkal si, jaký je to pěkný mladý párek. Viděl už mnohokrát, jak se pěkné párky rozešly a jak se utvořily nové, které nikdy nevydržely dlouho tak pěkné.“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
