Víc než jenom nostalgii nabídne na svém koncertě legendární americká kapela Pavement, která vystoupí ve čtvrtek v pražské Akropoli.
Čtení zpráv z hudebního světa vyvolává dojem, že co týden se dá dohromady nějaká druhdy slavná kapela. Postupně se ale mění konkrétní datace toho „druhdy“ - po dlouhé až nekonečné sérii obnovování slavných skupin 80. let minulého století (osmdesátkový revival byl o něco delší než 80. léta) se dostává na důležité kapely počátku let devadesátých. Do téhle série zapadá i obnovení kalifornské kapely Pavement, která byla jednou z nejvýznamnějších tzv. nezávislých skupin minulé dekády. Důvod zamířit na jejich čtvrteční koncert mají ale nejenom nostalgici. Pavement asi nikdy nebyli vysloveně slavná kapela (v nejlepším případě skoro slavná). Zatímco hudba mnohých jejich vrstevníků, kteří dosáhli větší proslulosti, zní dnes velmi archivně, Pavement mohou slyšet sami sebe v písničkách skupin o generace mladších. Škoda jen, že cena lístků možnosti mladších fanoušků přesahuje výrazněji, než je obvyklé.
Kapela se dala dohromady na přelomu 80. a 90. let v kalifornském Stocktonu, její vůdčí duchové Stephen Malkmus a Scott Kannberg (zpočátku vystupovali pod uměleckými jmény SM a Spiral Stairs) se znali už od základní školy. V letech 1992-99 vydali pět alb, na nichž přispěli k definici stylu, kterému se dnes říká lo-fi(míněno jako opak hi-fi), rozeskřípaných nahrávek, na nichž absentuje studiová naleštěnost.
Hudba Pavement byla amalgámem různých vlivů - od punku až po country, velmi specifickým způsobem spojovala autorskou zdatnost a impulzivnost. Kannberg a Malkmus měli talent psát dobře zapamatovatelné pop songy a pak je dohnat na hranu sebedestrukce, atakovat kytarovou zpětnou vazbou a na koncertech od nich utéct k chaotickému hluku.
„Intošská“ kapela, která k chytrosti přidávala spontaneitu Jejich hudba bývala místy divoká, agresi ale tlumil suchý Malkmusův projev a hravé, trochu ironické texty. Pavement byla kapela, která na pódiu spíš blbla, než aby tam vymítala nějaké démony. V jistém ohledu to byla typická „intošská“ kapela, která ale k chytrosti přidávala i spontaneitu - v počátcích měli Pavement dva bubeníky, jednoho „oficiálního“ a druhého, který byl jednak schopný udržet rytmus a ochotný bubnovat i tehdy, když si ten první odskočil k baru nebo distribuoval mezi diváky zelí s bramborovou kaší.
Výraznou stopu Pavement zanechali i v Praze, kde v devadesátých letech vystoupili hned dvakrát. Poprvé v Lucerně v rámci památného koncertu, kde kromě nich hráli ještě Sebadoh a Sonic Youth, podruhé v někdejším klubu Belmondo. Fanoušky měli Pavement hodně oddané. Na to, aby z nich udělali opravdové hvězdy, to ale nestačilo, i když kapela na pozdějších albech svůj zvuk dost zpřístupnila. K tomu se přidružily obvyklé problémy života v hudební skupině - únava a občas možná nějaká ta ponorka.
Na posledním koncertu Pavement v roce 1999 měl Malkmus na stojanu mikrofonu pověšená policejní pouta. Později řekl, že měla symbolizovat, „co to obnáší být v kapele po všechny ty roky“. Komuniké, v němž Pavement oznámili rozchod, specifikovalo jejich další plány: „1. Založit rodiny. 2. Obeplout na plachetnici svět. 3. Prosadit se v počítačovém průmyslu. 4. Tančit. 5. Připoutat nějakou pozornost.“ Deset let po rozpadu se zřejmě členové Pavement na daných polích realizovali dostatečně a ohlásili nejprve společný koncert, později celou šňůru, kterou podpořili vydáním dvoudeskového výběru Quarantine the Past.
Pavement Palác Akropolis, Praha, 20. května
Jejich hudba bývala místy divoká, agresi ale tlumil suchý Malkmusův projev a hravé, trochu ironické texty. Pavement byla kapela, která na pódiu spíš blbla, než aby tam vymítala démony.
