Středa 8. února 2023, svátek má Milada
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Talent hledal, génius nalézal

Česko

Náhoda přeje připraveným, takže když se „zrodil nápad“, byl naštěstí k dispozici materiál. Dokonce hned třikrát: v krátkém rozmezí vyšly nyní zcela odlišné publikace, jež ale spojuje jméno Jiřího Suchého i doba, kterou charakterizují.

Reprezentativní knihu exkluzivních fotografií ze slavné první éry divadla Semafor Englich fotil - Suchý vzpomíná vydal Jiří Tomáš - nakladatelství Akropolis. Vtipný soubor koláží grafika Vladimíra Suchánka a písňových textů a povídek Jiřího Suchého ze šedesátých let minulého století Suchý Suchánek vyšel v Gallery a konečně mimořádně krásnou, inspirativní a objevnou publikaci Běla, věnovanou již uzavřenému dílu Suchého první ženy, textilní výtvarnice, s mimořádnou péčí připravila k vydání Suchého rodina. Všechny tři knihy přibližují tvůrčí atmosféru, jež pramenila v šedesátých letech 20. století.

Humor je noblesou plebejců „Tehdy nadešla šance pro umění: talent se rozhlížel, génius nalézal - i zpěv byl vzdorem a umění revoltou,“ charakterizuje období konce 60. let u nás Zdeněk Mahler v knize Suchý Suchánek. Míní, že tato dvojice umělců netrpěla ani sklonem k patosu, ani k samolibé exhibici, ale „projevovala se humorem, tou noblesou plebejců - dala se unášet úžasem a hravostí věčného dítěte“. Upozorňuje, jak ti dva dokázali vyjádřit, v čem mládí této generace „mělo půvab a cenu“.

V publikaci najdeme, pokud jde o texty písní, Suchého klasiku typu Pramínek vlasů nebo Klokočí, ale také texty, jež denně neslýcháme v rádiích, byť by za to stály. K Suchánkovým výmluvně hravým kolážím z oné doby se skvěle hodí: Blues o stabilitě, Kamarádi, Na vrata přibili můj stín, Blues touhy po světle a další, o povídkách nemluvě. Jiří Suchý dobu, v níž se teprve rozvíjela sláva Semaforu, oceňuje coby živnou půdu pro volnější tvorbu. „Všechno směřovalo k roku 1968, kdy se málem povedlo dosíci svobody,“ připomíná časy, kdy se nejprve kultura a pak i politika u nás nadechly k volnější existenci, a nezříká se zásluh své generace o tvůrčí atmosféru oné doby. „Mám za to, že podíl na tom má i Vladimír Suchánek se svou nádhernou buržoazně-kapitalistickoimperialistickou fantazií dekadentního intelektuála a snad i já, nezodpovědný floutek ztrácející pokrokový směr v říši úpadkových mlhovin. Je-li tomu tak, máme být na co hrdi.“ Zároveň si je vědom, že i ta „zlatá šedesátá“ měla své neodmyslitelné stíny. „Ještě byli političtí vězni, ještě pořád se mnohé nesmělo, ta volnost nebyla trvalá... Ale i když pak rychle přišla normalizace, nikdy už to tady nebylo tak tuhé jako v padesátých letech. Cosi se změnilo.“ „Pomník“ pro Bělu V době rozkvětu divadla Semafor pomáhala jeho výtvarnou tvář formovat i Běla Suchá (zemřela v roce 1985). Zasvěcení znali její scénografickou originalitu, charakteristické kostýmy, divadelní plakáty, programy, jimiž vybavila řadu inscenací od Člověka z půdy až k Jonášovi, dejme tomu v úterý. Uměla z mála udělat zázraky. „V Alfě jsme byli tak stísnění, že kulisy stály složené i na chodbě a diváci chodili kolem nich (třebaže Oldřich Nový tam měl kdysi obrovské zázemí, to ale sebraly Restaurace a jídelny a my neměli nic). Běla vymyslela třeba pro hru Smutek bláznivých panen textilní dekorace, sítě, houpačky a pak se to celé vždycky jen složilo do jednoho koše.“

Ne každý však měl příležitost poznat práci Běly Suché v plné šíři -třeba její pozoruhodné tapiserie, závěsné textilní obrazy či objekty. „Jednou dokonce vytvořila velikou oponu pro stockholmské divadlo,“ vzpomíná Jiří Suchý, jak si jeho žena Běla pronajala velkou stodolu a pracovala v ní na nevšední zakázce. A ne každý si v titulcích všimne, že jako výtvarnice kostýmů byla podepsaná nejen pod „semaforskými“ filmy Kdyby tisíc klarinetů, Dobře placená procházka nebo Jonáš a Melicharová, ale také u Slavností sněženek, Prodavače humoru, seriálu Vlak dětství a naděje, Vesničky mé, střediskové a několika dalších. „Pomník“, jaký jí rodina publikací Běla vytvořila, si plně zaslouží.

Současnou žeň Jiřího Suchého, respektive Semaforu, doplňuje i rozjetý projekt šestatřiceti DVD semaforských inscenací. „Vydáváme je napřeskáčku, jak je máme pohromadě, zatím jsou tři. Vyšel už dr. Johannes Faust, Jonáš dejme tomu v úterý a Smutek bláznivých panen a na dohled je Víkend s Krausovou. Pozdější inscenace máme zachycené celé, ty dřívější někdy jen v útržcích, takže půjde více o dokumenty o jednotlivých hrách s rozhovory, fotografiemi, bude to vždycky jakási zpráva o té hře. Například záznam Člověka z půdy už kdysi vyšel, obohatíme jej ale o bonusy: já například natočil půlhodinový rozhovor s Miroslavem Horníčkem o tom, jak jsme začínali,“ říká Jiří Suchý.

Léta jdou a Semafor trvá. V úterý a ve středu hrál v Bratislavě a podvakrát zažil soubor ovace vstoje. Intelektuálnější část mladých o Jiřím Suchém píše disertační práce, ostatní jej už, jak říká, na ulici nepoznají.

„Před padesáti lety se zastavovala mládež, ať se jim podepíšu třeba na ruku, dnes je to výjimka, mají už úplně jiné idoly. Hlásí se ke mně vrstevníci, ty holky, co jim je osmdesát, ty mě zastavují.“ Ale divadlo je plné, na nové hry je vyprodáno. I když vymýšlí i kusy, kde by s Jitkou Molavcovou mohli trávit méně času na jevišti, říká Jiří Suchý, že jakmile se na něm ocitne, všechna únava z něj spadne. „Kolem šesté mám kopřivku, že musím do divadla, nechce se mi obouvat, cítím se hrozně starý, ale jak tam dorazím, začne mě to bavit, a když se vracím domů, únava je ta tam.“

***

Englich fotil - Suchý vzpomíná

Akropolis, 2011, 148 stran

Texty a koláže - Suchý, Suchánek

Gallery, 2010, 71 stran

Jiří Suchý: Běla Suchá

Zdenka Beck-Bauer, 2009, 212 stran

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!